Po příletu do Minerálních Vod, což je lázeňské městečko na úpatí kavkazského pohoří, se na nás samozřejmě vrhla horda ziskuchtivých taxikářů, kteří se nás snažili co nejvíce natáhnout. Po náročném smlouvání jsme se nakonec s jedním domluvili, ale poté, co jsme naložili všechny naše batohy a usadili se do jeho auta na parkovišti před letištní halou, přiběhl asi zdejší mafiánský šéf a s taxikářem začali o něčem divoce diskutovat. Protože to trvalo už moc dlouho, opět jsme všechno vyložil a vystoupili a šlo se hledat dalšího taxíka. Naštěstí na prázdném parkovišti jeden zůstal a my se dohodli na ceně a vyrazili. Taxikář se jmenoval Chazyr, ale všichni mu říkali Ljocha. Původem byl Balkar, pocházel z údolí Baksan a slíbil nám vyřídit registraci OVIR i povolení ke vstupu do pohraniční zóny. Po cestě jsme zastavili na jídlo (rizoto) a pivo (Baltika), obojí nám chutnalo.

    Cesta vedla nejdříve poměrně rovinatou krajinou, ale postupně se kolem cesty začaly zvedat stále vyšší a vyšší hory. Povrch cesty se stával horším a začali jsme potkávat stáda dobytka. Někdy měl Ljocha problém, aby auto v rychlosti přes sto kilometrů v hodině ubrzdil před krávou, která se za zatáčkou objevila pokojně přežvykujíce na cestě.

    Při průjezdu městečkem Tyrnauz Ljocha zahlídl auto místního náčelníka (zřejmě předsedy národního výboru nebo tak něco), vybral naše pasy a vyběhl z auta. Po chvilce se vrátil s tím, že i když bylo po pracovní době, přemluvil funkcionáře, aby nám podepsal OVIR. Stálo nás to láhev vodky, kterou podle zlepšené nálady zřejmě Ljocha s náčelníkem na místě vyplil.

    Asi po třech hodinách jízdy jsme dorazili do vesnice Elbrus v údolí Baksan, kde jsme se ubytovali v kempu Adyl Su. Ljochovi jsme svěřili asi 200 dolarů, protože nám slíbil, že nám je za výhodný kurz (1 USD – 29 rublů) vymění a dohodli se, že nám následující den ve dvě odpoledne přiveze povolení ke vstupu do pohraniční zóny. Večer jsme zašli do místní restaurace, kde jsme vyzkoušeli místní specialitu – chičiny, což jsou palačinky s masem nebo se sýrem. Docela nám to chutnalo.

    Následující den ráno odjel Jožo a Sašo do Těrskolu shánět plynovou bombu a my nakupovat do vesnice Elbrus. Po cestě jsme se stavili do centrály Správy národního parku Prielbrusie a informovali se na povolení ke vstupu do národního parku, o kterém nám už vyprávěli Češi, které jsme potakali v metru v Petrohradě a kteří tady byli minulý rok. Zaměstnanci správy národního parku nám potvrdili, že stojí 20 USD a dokonce mi ukázali jakési vládní nařízení, kde se o tom psalo. Začal jsme smlouvat s docela hezkou ochranářkou Axanou a vysvětlil ji, že jsme s tím nepočítali, jsme chudí studenti a nemáme tolik peněz. Nakonec jsem nabídl deset dolarů za osobu. Měla pro nás pochopení ale pravila, že se musí zeptat ředitele, který přijede za chvilku. My jsme šli zatím nakupovat. Nejdříve k benzínové pumpě benzín od vařiče, který tady je neskutečně levný – za benzín 85 jsme zaplatili 12 rublů za litr a pak do místního magazínu, kde jsme nakoupili zásoby na následující tři dny, které bychom měli strávit v horách. Samotná vesnice Elbrus vypadá opravdu zajímavě, stará část tvoří kolonii polorozbořených nuzných domků, poskládaných ze všeho, co bylo po ruce, kdy je opravdu obtížné říct, jestli tam bydlí lidé nebo dobytek a nová část v uvozovkách je tvořena několika vybydlenými, z části prázdnými asi pětipatrovými paneláky.






    Při zpáteční cestě už na nás Axana čekala. Představila nás řediteli, který souhlasil s naší nabídkou. Začalo se mám 10 USD zdát moc a tak jsme ji řekli, že máme jenom 52 dolarů a zbytek naši kamarádi v kempu. Dohodli jsme se, že se setkáme s Axanou dneska večer v Zelené Gostinici, kde jí dáme zbytek.

    V kempu už nás čekali Slováci, kteří byli úspěšní. Ve dvě hodiny Ljocha samozřejmě nepřijel, takže jsme čekali až do půl páté. Mezitím jsme mu telefonovali, ale ujistil nás, že má všechno hotovo a přijede co nejdříve. O půl páté přijel a opravdu všechno přivezl (včetně pětice Čechů, kteří s námi letěli v letadle). Nechali jsme se ještě odvézt do údolí Adyl Su ke kempu Šelda, rozloučili se s ním a domluvili se na odvozu za 14 dní zpět na letiště.

    A teď teprve začalo chození po Kavkaze. S dvaceti pěti kilogramy na zádech jsme začali stoupat údolím Adyl Su. Asi po hodině jsme došli ke kontrolnímu bodu, kdy byla opevněna pohraniční hlídka a kde na nás k našemu překvapení čekala Axana. Zaplatili jsme jí zbývajících dvacet dolarů a pohraničníkům ukázali naše povolení, což jim kupodivu stačilo.





    Po dvou dalších hodinách jsme už v mlze dorazili na místo zvané Zelenaja Gostinica – planinu pod skalami nedaleko ledovcového jezera, odkud se podnikají túry na hory v okolí údolí. Stálo zde již kolem třiceti stanů.

    Další den jsme se nalehko vydali na výstup na horu Gumači. Zpočátku jsme šlapali po úzkém náspu nad divokou ledovcovou řekou a později nastoupili na ledovec.





    Míša, Marek a Dan se hned na začátku navázali, což jim zabralo dost času a my ostatní už se vydali napřed. Necelé tři hodiny jsme stoupali po ledovci a přeskakovali množství ledovcových trhlin.



    V sedle pod vrcholem stálo několik stanů. Míša tam zůstala a Dan se s Markem vyškrábali na vrchol, kde potkali zbývající část naší skupiny.







    Po několika fotkách jsme slezli zpět do sedla a navázaní sestoupili po ledovci do údolí.

    Cestou jsme obdivovali vedlejší vrchol Džantugan, kterému se též přezdívá kavkazský Matterhorn. V táboře jsme se dohodli, že následující den se Jožo, Sašo, Bohdan a Láďa pokusí o výstup na Džantugan a zbytek si udělá odpočinkový den.