Z tohoto plánu ale nakonec sešlo, neboť ráno pršelo a déšť ustal až kolem deváté, kdy už bylo na výstup pozdě. Sbalili jsme se tedy a vyrazili na přechod sedla Kojavganauš do sousedního údolí Adyr Su.





    Obtížnost přechodu sedla měl být podle ruské stupnice 1A, což je ta nejlehčí, ale skutečnost byla jiná. Především jsme si po celou dobu nebyli jisti, jestli jdeme správně – ve sněhu nebyli žádné stopy. Do sedla jsme se škrábali po svahu strmém místy až 70°, a to částečně v suti a částečné ve sněhu, což by možná bez zátěže na zádech nebylo tak obtížné, ale našich téměř třicet kilogram bylo horší než třídní nepřítel.




    V sedle, dlouhém asi jen dvacet metrů se začalo zhoršovat počasí a při pohledu na druhou stranu jsme zjistili, že na něm visí obrovská zlověstně se tvářící převěj, přímo nad prudkým sněhovým srázem na druhou stranu. Nezbývalo nám ale nic jiného, než se snažit dostat co nejrychleji do údolí. Všichni jsme si nasadili mačky a vyrazili na loteriji. Míša a Dan chtěli sráz slanit, ale lano jim stačilo pouze na 50m a svah měl dobrých 500m. Ostatní ho sešli nebo spíše místy nechtěně sjeli po břichu brzdíce cepínem. Každý v duchu myslel celou dobu na to, co by se stalo, kdyby se převěj utrhla.






    Sráz přešel záhy v ledovec a pak v kamenitou morénu. Při sestupu napadly Míšu horské kozy. Já s Bohdanem kochající se krásnou krajinou jsme se rozhodli zůstat a užít si krásné výhledy ve společnosti kamzíků a přečkat noc v bivaku pod ledovcem.






    Ostatní sešli do údolí Adyr Su a zakotvili v nejbližším kempu Džajlyk, kde byli svědky požáru a následného hašení sauny. V kempu nebyla žádná místa na stany, a tak je někdo poslal do opuštěné špinavé chatky, kde na dřevěné podlaze přespali do rána. Večer šli kluci pro vodu do táborové kuchyně a hodné kuchařky je pozvaly na večeři. Byla ryba nebo kuře s bramborem plus sýr a chleba s máslem a horký čaj. Ta celá paráda za 35 rublů.

    Na snídani pak opět zašli do táborové kuchyně a poté šlapali údolím asi tři hodiny až k jeho ústí, kde fungovala lanovka pro auta – vodorovná plošina se pohyboval nahoru a dolů a pomáhala vozidlům překonat vysoký práh údolí.





    Pod lanovkou už jsme je s Bohdanem vyhlíželi, čekání bylo na naše turisty nekonečné, jako otrkaní čundráni jsme stopli UAZ a cestu nudným údolím si ulehčili. Ve vesnici Věrchní Baksan jsme se marně pokoušeli najít hospodu a kemp, ale nakonec jsme rozložili náš malý stanový tábor nad posledním stavením ve vesnici. Vzhledem k tomu, že tento den slavila svátek Sašova žena Olga a také nepochybně proto, že všichni byli rádi, že přežili sedlo Kojavganauš, začala pořádná ruská pijatika, kterou ukončil až rozezlený lesník, který obýval nejbližší dům ve vesnici a zjevně se mu nelíbilo naše rozjařené halekání ve dvě hodiny v noci.







    Následující den měli mnozí z nás problém vstát před polednem. Útěchou byla domněnka, že nás čeká pouhých pět hodin k jezeru Syltran. Marek Míša a Dan vyrazili nejdříve a pomalu začali stoupat příkrý kopec nad vesnicí. Po hodině nás opustil i Jožo a vydal se na nekonečnou trasu. My ostatní, ještě nemajíc ani sbalené stany, v klidu rozvažovali plán pochodu. Údolí podél říčky Syltran bylo nádherné, spousta květin, nádherný výhled a bublající potůčky stékající z okolních ledovců a příšerné vedro. Postupně se začala krajina měnit, přibývalo suti a kamenů a začalo ubývat sil.