Z pěti hodin se udělalo sedm a k jezeru jsme došli poměrně vyčerpaní, což vzhledem k překonanému převýšení (1550 nadmořských metrů) bylo pochopitelné. Největší problém měl Sašo (byla to koneckonců jeho žena, jejíž jmeniny jsme zapíjeli), a tak není divu, že se většina výpravy rozhodla u jezera zůstat ještě jeden den a odpočívat. Jezero samotné bylo nádherné, i když nebylo zamrzlé, plavalz na něm kusy ledových ker. Okolní hory byly pokryté ledem a sněhem. Jezero bylo ve výši cca 3200 metrů nad mořem, a tak měli někteří problémy rozhořet jejich válečný benzínový vařič a v noci klesly teploty pod nulu.






    Ráno bylo opět nádherně a podskupina (Marek, Míša a Dan) se vydala do sedla Syltran (3400 m), aby se údolím Kyrtyk vrátili do Věrchního Baksanu.








    Od jezera se stoupá asi hodinu do sedla, které odděluje stejnojmenné údolí a údolí Kyrtyk. Sněhová pole se střídala se suťovisky. Sestup ze sedla byl dost prudký a níže místy korytem divokého potoka, kdy museli přeskakovat velké kameny.

    Po cestě viděli spousty malých syslíků a dokonce jednu lišku, která tam na ně čekala, ale byla moc rychlá na to, aby ji Marek teleobjektivem zachytil. Tento den byl jedním z nejnáročnějších, neboť ušli s plnou polní více než dvacet kilometrů. A my, jelikož tušili, co je bude čekat, jsme si krásně odpočinuli. Byl to první odpočinkový den po 7 dnech chození. A další den jsme se vrátili stejnou cestou.









    Podskupina s Danem si stopla auto do Těreskolu, kde následovala vydatná večeře v nejluxusnější restauraci ve vesnici (boršč a chičiny) a nocleh v turbáze ministerstva vnitra, kdy se jim podařilo usmlouvat pokoj s teplou vodu za 150 rublů na osobu.