Výstup začal ve dvě ráno. Po malých komplikacích, kdy se mi povedlo vylít vodu těsně, než začala vařit a Sašovi zmrzla mačka a nemohl jí nasadit, jsme vyrazili. Obloha byla nádherná, jasná a posetá miliony hvězd. Krásně byla vidět Mléčná dráha i bouřka někde daleko. Hrom nebyl vůbec slyšet, ale vypadalo to nádherně, jak se blýskalo nad mraky v údolí. Teplota byla mínus pět stupňů a bezvětří. Ideální podmínky.





    K Pastuchovým skalám jsme postupovali pohromadě a docela rychle. Začalo nám být dost horko, ale u skal začal foukat silný protivítr a teplota klesla na mínus patnáct stupňů. I přes několik tepelných vrstev nám začala být zima, především na ruce a na nohy. Tempo výstupu se zpomalilo, skupinka se roztrhala. Pod sedlem, asi ve výšce 5200 metrů se Míša definitivně rozhodla pro návrat. Rozloučili jsme se a pokračovali nahoru. Svítalo a protější vrcholky začaly červenat, ale byla pořád velká zima a vítr neustával. Jožo a Sašo šli jako první a ztratili se nám, já s Bohdanem jsme šli spolu a Marek s Danem někde za námi.

    Rozednilo se, ale vichr neustal. Začala mi být pěkná kosa, ale slunéčko už začínalo nahřívat západní vrchol, a tak jsme přidali. Do sedla jsem s Bohdanem dorazil celkem v pohodě. Ale Dan a Marek byli unavení a odpočívali na sluníčku na troskách staré chaty a Marek okamžitě začal dřímat. Dan začal přemýšlet, jestli to má cenu, protože bolest hlavy neustávala, spíše naopak, ale pak vzbudil Marka a pokračovali strmým traverzem k vrcholu. Zastavovali jsme po každých dvaceti krocích a zhluboka dýchali. Začali jsme postupně potkávat lidi, kteří se vraceli z vrcholu. Po hodině utrpení jsme konečně byli u cíle. V 10 hodin jsem vstoupil na vrcholek Elbrusu 5624m. Pohled na okolní vrcholky byl úchvatný, i ty nejvyšší byly tak o 2000 metrů pod námi. Dojem z výkonu trošku začala zkazila skupinky Korejců, kteří se dobelhali rolbou na vrchol a začali ho okupovat , každý se na něm asi desetkrát fotil a tři Rusáci, kteří začali na vrcholu ladit rádio.

    Sestup probíhal v pohodě, akorát byl nekonečný, slunce pálilo a vítr bušil, takže se nedalo svléknout. Poslední příkrou část od Pastuchových skal jsme sjeli po zadku a brzdili cepínem. Bylo to nejrychlejší, neboť mokrý sníh se začala nabalovat na mačky, takže jsme měli na nohách sněhové koule, což bylo nebezpečnější, než kdybychom byli bez maček. Celá ta sranda trvala 12 hodin víceméně nepřetržitého pochodu s nedostatkem kyslíku. Ale jak jsem si v duchu říkal, je to jako zimní pochod v Tatrách, akorát vydržet. Jen díky tomu, že nám hora ukázala svou vlídnější tvář, tak jsme ji skoro všichni vylezli.

    Míša už nás vyhlížela, ale dle jejich slov jsme se s ním vůbec nebavili, zalezli do stanu a usnuli. Až teprve po hodině regeneračního spánku, kdy nás přestala bolet hlava, jsme se svěřili s našimi dojmy. Dolů už se nikomu nechtělo, tak jsme ještě jednu noc strávili u Prijutu 11.

    K sestupu jsme se domluvili druhý den na desátou, ale protože ani ve čtvrt na jedenáct jsme nebyli ještě sbaleni, vydali se dolů pouze Dan a jeho družina.







    V Azau na nás pak museli čekat asi hodinu a půl. Pěšky jsme došli do Těreskolu a v kopuli – diskotéce si dali po delší době slušné jídlo. Většina boršč a šašlík s bramborem. Dan si dal jenom boršč, protože se necítil moc dobře a Míša houbovou polévku. Pak jsme všichni zamířili do bytu, kde jsme spali před výstupem na Elbrus. Jednalo se o 3+1 ve zdevastovaném asi pětipatrovém paneláku, kde nás tu noc spalo i s majiteli 13, včetně ještě jednoho turisty z Moskvy. Vybavení bytu bylo dost hrozné, ale tekla teplá voda, což je úspěch. Dan dostal večer horečku a zimnici, ale do rána se z toho vyspal, zato Míše nebylo po té houbové polévce moc dobře.