Díl 2. Z Terchové až do Nairobi
    V sedm hodin ráno 14.2. odjíždím z Terchové autem zatím jen do Zástraní pod Straník. Tady nechávám sezónou na Straníku poznamenaný vágen SUBARU Forester a vyrážím se 60kg uhlí v batohu na kopec do hangáru. Je fajn minus deset a sluníčko. Skoro jak v Nairobi. Vzhledem k tomu, že na Straník se od prosince všechno nosí v batohu na zádech, jsem od kostela u hangáru za necelých 30 minut. Poprvé mě to ale trvalo 64 minut. Tady už jen vypiji kafe se Škutym, uložím mu úkoly do 15.3., seberu expediční speciál HAYBUSA (sokol) EXTREM a společně i s paní Straníku Ajdou vyrážíme zpět ke kostelu v Zástraní.

    Čas strašně rychle letí, je 9:00 a odjezd autobusu ze Žiliny do Brna v 10:45 se nezadržitelně blíží. Ještě stihneme vzít na autobusák našeho technika Šarkan klubu Žilina Jančiho Belana a bus je u nástupiště. Začíná první a zdaleka ne poslední zmatkování při přesunu do Nairobi. První a nejzásadnější problém dopravy do Brna bylo dostat éro, které má jen 2.2 metru, 22 kilo a moje dva batohy do autobusu. Autobusák, zřejmě starý odpůrce lyžování, se při pohledu na mě a má zavazadla jen otočil a prohlásil, že do jeho autobusu žádný lyže cpát nebudu. Sláva,už nejsem LEŠENÁŘ ale lyžař! Po vysvětlení, že to nejsou lyže ale rogalo, jsme se za 400,-Sk domluvili a mohl jsem odcestovat na Moravu do Brna. Jináč tato cesta normálně stojí jen 230,-Sk. V tu chvíli jsem poprvé, ale jen na chviličku, zatoužil být HADRNÍKEM. Ale fakt jen na chviličku.

    Do Brna, středu Velkomoravské říše, která se kdysi rozprostírala od Seiny až po Mandžusko, jsme přijeli až okolo 16. hodiny. Kamarád, mimochodem hadrník, pro mě a rogalo přijel na Zvonařku s Favoritem. No on se prý s hadrem vždycky vešel a rogalo ještě nevezl. Tak tróchen koukalo z auta. No budiž, tentokrát ale sousedi v Bystrci nazvali mého miláčka KOBERCEM. No to je odporný. Fůůůůůj! Tam mě čekala další jobovka. Nemáme ještě letenky. Po nesmírné ochotě a snažení slečny Jelínkové z agentury CONDOR máme okolo půlnoci konečně i letenky. Na to, že je půlnoc, nejsme zabalení do patřičných rozměrů a vah, jsme v Brně a v 7:15 ráno odlítáme z Prahy, fakt super. Opět nás ale zachránil náš kamarád hadrník Emil se svým báječným Favoritem. To, co jsem si před pár hodinami myslel, že je nemožné, posunulo prostorové hranice jeho Favorita a odvezl nás k hotelu Grand na spoj Student Agency ve 2:30 do Prahy.

    Zde to už bylo super až do Prahy. Kafíčko, minerálka, noviny a nikomu nevadily ani moje LYŽE. Klídek, pohoda a tabáček. Ale jen na Florenc. Tento asi jediný spoj Student Agency prostě na Ruzyň na letiště nejede. Je za pět minut pět a my v 7:15 letíme. A zase máme kliku, poslední v Česku a také poslední potupu. Velké TAXI VW Pasat Combi nás na Ruzyni odveze, ale pan taxikář z Prahy nemá na lyže zahrádku. Po mém obvyklém a trpělivém vysvětlování, že je to rogalo, pán složil zadní sedadla a při mém pohledu na temný taxametr a šest stovek za odvoz z Florence na Ruzyni konečně vyrazil.

    Za deset šest stojíme u terminálu. Máme rogalo, jeden velikej batoh, jednu kabelu, dvě příruční zavazadla a velkou tašku s foťákama. Kvůli velikosti a váze jsme si začali říkat DĚCKO. Slečna při odbavení jen kroutí hlavou. Do těch 40 kilo, co máte společně, se určitě nevejdete. Slečna váží, lepí, nadává, ale je toho nakonec jen 40.2 kilo. Potom to jen tak pro nás bokem opět zváží. Fakt je to 56 kilo. Slečno od terminálu, díky! Je to poprvé nějaká nestandardní služba nad rámec něčeho zadarmo. Celník a policajt je v pohodě a detektor kovů zvládáme asi na popáté. Už začínám věřit, že odletíme. Joooo!



    V 7:15 odlítáme směr Zurich. Relativně silné turbulence vůbec nevadily, v klidu jsme na palubě Boeningu 737 ČSA posnídali a v 8:10 přistáli v Zurichu. Zurich je velice příjemné a přátelské letiště s velmi, velmi ostražitou odbavovací a bezpečnostní službou. A to byl poslední problém v Evropě. Do našeho odletu zbývalo cca 15 minut, a pak se to stalo. Ozbrojený zřízenec si mě zcela neomylně vytáhl od pultu, kde se odevzdává palubní lístek a odvedl mě kamsi do útrob letiště, kde jako mršina ležel můj batoh. Následovalo rozbalení celého batohu a identifikace mých teroristických předmětů v batohu. Hadrníci budou mít opět radost. Byly to šrouby, kování a kompletní lanka na rogalo. Po předložení techničáku ke křídlu a piloťáku jsem vše opět zabalil a nastoupil do letadla. Asi to, co je pro Prahu O.K., Swiss Air opět kontroluje.

    Ale cítil jsem se zcela bezpečně a spolucestujícím z AIRBUSU A330 zřejmě asi 15 minut zpoždění, zaviněné neidentifikovatelnými předměty v mém batohu, vůbec nevadilo. A to ochránci naší bezpečnosti v oblacích vůbec netušili, že v rámci úspory váhy mám na palubě letadla záložní padák i s postrojem.

    Skoro 8 hodin letu do Nairobi byl jako sen. Po páté lahvince vynikajícího Chilského červeného jsem procitl opět až nad Súdánem. Podařilo se mi ukecat piloty, že až v Nairobi přistaneme a lidi vystoupí, můžem nafotit kokpit Airbusu. A tak v 19:15 místního času jsme konečně přistáli v Nairobi. Všem známým jsme poslali SMSky, že jsme v pořádku na zemi. Pak se ozval náš přítel konsul, že už nás čeká u východu 11. V letadle se ale pořád nic nedělo, lidé seděli, a tak jsem Ivanovi napsal žertovnou SMS, že opičky v Nairobi asi nemají k našemu letadlu tak velké schody.

    Schody byly, ale v té chvíli byly opět odpojeny od našeho letadla, což jsme v té chvíli bohužel ještě nevěděli. No a pak se letadlo opět pohnulo. To už jsem začínal být hodně, hodně nervózní. Než jsem stačil něco podniknout, byli jsme na prahu startovací dráhy a náš A 330 už startoval směr Tanzanie do 660km vzdáleného Dar-Es-Sallamu. Ivanovi jsem stihl jen napsat, že odlétáme někam z Nairobi a po přistání se opět ozvu. V letadle potom nastal celkem chaos. Letušky a letušáci nás potom několikrát přepočítali a zařídili náš budoucí přesun z Dar-Es-Sallamu zpět do Nairobi.

    Po přistání v Sallamu jsme ještě drze nafotili kokpit Airbusu A 330 a vyrazili v oblečení na Kilimandžáro, odhodlaní čelit dvaceti stupňovým mrazům do neklimatizované odbavovací haly námi přejmenované PRÁDELNA do +35 stupňů horké reality. Za ty dvě hodiny v Sallamu při čekání na přípoj do Nairobi jsem málem zdechl.



    Kromě nemístných poznámek celé posádky včetně pilotů jsme ve 23:50 opět přistáli v Nairobi. A šéf steward nás osobně vyprovodil až z letadla. Po mé nemístné poznámce, že načerno jsem s letadlem ještě neletěl a po tolika problémech se už přece nemůže nic stát, jsme byli opět v Nairobi. Ale stalo se.

    Při vyřizování vstupních víz do Keňi jsme poprvé zažili typicky Keňské POLE-POLE a po uvítání se s naším kamarádem Ivanem a jeho zcela bezprostředních výbuších smíchu na adresu naší cesty do Nairobi přes Sallam jsme zjistili, že můj batoh s teroristickým náčiním s námi do Nairobi nepřiletěl.



    Kdy jsme našli náš bágl, co je to POLE-POLE a kdy vyrazíme na Kili, napíšu v další části reportáže PSANÉ SKORO NA OPRÁTCE. Zatím si užívejte zimy, my se jdeme potit.