Hned na začátek vám vysvětlíme, co je to POLE-POLE. V podstatě je to skoro jako u nás. Za minutku, to znamená asi za hodinu, hned znamená možná do oběda a za hodinku? Zítra, pozítří, no v Keni máš stále hodně času. Nikdo tady nespěchá, všichni tady mají spoustu času.

    A tak po vzoru POLE-POLE jsme začali druhý den po obědě hledat můj batoh. Bylo v něm všechno kování, šrouby a lanka na rogalo, spacáky, oblečení. Po rychlé poradě a inventuře, co vše máme nebo spíš co nemáme, bylo nezbytně nutné, aby se bágl našel. Ani vidina 1000 dolarů za ztracený bágl nic neřeší a s mou znalostí angličtiny a národní náturou Keňanů je zcela jasné, že já v tomto nerovném souboji nezvítězím. Už je mně zcela jasné, jak je pilotovi pod Straníkem, čekajícímu na svoz pod kopcem a na pivko na kopci. To POLE-POLE je někdy fakt strašný. Nakonec, jako už poněkolikáté, nás zase zachraňuje Ivan, který se k večeru dovalil odkudsi i s batohem. A v celku a bez poškození.

    Až do pátku vegetíme a zneužíváme pohostinství Slovenské ambasády v Nairobi, občas vyrazíme do chaosu velkoměsta a chystáme se nejenom na slet z Kilimandžára, ale i na létání v ráji nazývaném Keňa. Jsem velmi opatrný, ale tady je to úplně zbytečný. Hned za branou konzulátu je silnice, zastavím a jako žáček se podívám a chci přejít cestu. Pokračování tohoto článku už nemuselo být. Jezdí se tady vlevo. A osoba sedící za volantem, viditelná jen podle bílých zubů, uměla nejen troubit, ale i brzdit.



    V sobotu ráno vyrážíme na severozápad od Nairobi do asi 150km vzdálené Elmenteity. Je tam jezero, kde žije skoro 50% světové populace plameňáků, ale hlavně je tam uprostřed buše soukromé plachtařské letiště, kam chodí Ivan létat větroně. Cesta tam je pro nás, zimou a abstinenčními příznaky po létání zkoušené Evropany, hotovým utrpením. Každou chvilku stojíme a kocháme se pohledem na Riff Valley, jak se toto místo jmenuje. Je úchvatný. Šířka údolí je 50 kilometrů, délka přes celou Afriku, nad ním řady kumulů snad 20 kilometrů široké a táhnoucí se několik set kilometrů. A to vše s převýšením startů minimálně 800 metrů.

    Starty jsou všude. Zastavíš auto, postavíš éro a letíš. Od kamaráda, švýcarského pilota větroňů, přichází Ivanovi SMS. Dnes stoupáky až 11m/s, ale dostupy nic moc - jen 15000 ft (5000m).

    Navečer dorážíme na letišťátko. Jeden PIPER Super Cup jako vlečná, pět větroňů a Lada Niva na tahání větroňů na start a kaktus, kde se sedává. Bohužel, už tady dnes nikdo není. Ale žádná tragédie. Kousek, tak asi dvě minuty autem, je tady oáza pro doprovody lítačů i pro piloty samotné. Ubytování ve stylových afrických jako chatrčích, stanech s postelemi nebo ve vlastních stanech. Super kuchyně, pití co hrdlo ráčí, a to za ceny jako na našich aeroklubových letištích. A tak až do ranních hodin sedíme u krbu a popíjíme.

    Ráno, okolo desáté, je nad námi opět dálnice z kumulů. Mít tady tak vlečnou a Dolinu. Kolem větrného rukávu běhají antilopy a jiná zvěřina, a tak přistávající pilot musí této zvěři uhýbat. Zvěř je chráněná zákonem, pilot jen pojistkou. Je neděle po obědě a tak se musíme vrátit zpět do Nairobi. Ale prý není čeho litovat. V pátek už konečně pojedeme s lešením lítat do Eldoret. Prý je to jak Elmenteita, ale krát dva. Na večer se zastavíme ještě na Masajském trhu, zaskočíme na večeři a jedeme na konzulát. Usínáme jako mimina.



    V týdnu jsme ještě zašli do Slovenské humanitární nemocnice, kterou tady v Nairobi provozuje Trnavská univerzita a sondujeme, jak je to s hokejem na olympiádě. Od smutných bratrů Slováků se dozvídáme, že Češi porazili Slovensko. Smútim taky, jsem Čecho-Maďar, Slovák ze Straníku.



    Ale už je čtvrtek, první den, kdy mě konečně dovolili si šáhnout na rogalo. Po asi třech hodinách je moje rogalo, lyže a koberec v jednom po 7000 kilometrů dlouhém transportu ze Straníku na černý kontinent pohromadě, poskládané, nafocené a nachystané na moje první létání v Africe. Moje následné pobíhávání s érem po zahradě ambasády vzbuzuje nechápavé pohledy nejen místních černých domorodců, ale i jen o něco světlejších Evropanů. Zítra, to je v pátek večer, už vyrazíme konečně létat do Eldoret. V Eldoret je prý i kostel, kde už 6 roků působí farář z Terchové. Sice nejsem věřící, ale už teď se těším na setkaní s terchovským Jánošíkem v Africe.