Na začátek našeho dalšího povídání musím napřed pozdravit moji drahou milovanou polovičku Evičku z Terchové, která si tento článek určitě čte, ale už monoho dní a nocí neodpovídá na moje SMSky.

    V pátek 24. února jsme navštívili slovenské slečny doktorky z kliniky v Nairobi s dotazem na aktuální výskyt malárie v Keni a možnost osobního seznámení se s touto chorobou. A protože Irena, poctivě užívající antimalarika, začínala mít lehké problémy, dotaz byl více než jasný. Ochrání antimalarika člověka od malárie? Neochrání, ale zmírní následky, které se dají vyléčit třemi velmi účinnými tabletkami. Tak praví MUDr. Odolnější jedinci, Ivan a já, užíváme preventivně GIN s TONICEM. TONIC totiž obsahuje CHININ, což je účinná látka při léčbě malárie. A protože se antimalarika s alkoholem nemají rádi, Irena měla jasnou volbu. Vysadila léky a začala užívat naší medicínku. A tím se náš páteční odjezd do Eldoret přesunul po vzoru keňského POLE-POLE na sobotu po obědě. Z pátečního léčení v místním SLAMU (u nás hospoda osmé cenové kategorie bez ubrusů) si toho Irča moc nepamatovala, a tak další zastávka, kterou s námi vnímala, byla zastávka na benzinové pumpě asi dvě hodiny jízdy od Nairobi, kde jsme na Ivanově Land Roverovi odvzdušňovali spojku. Ale i tak místo nás fotila brouky na zemi.




    Naše cesta dále pokračovala s už vnímající Irenou v pohodě až do Nakury. Tady naše ambiciózní fotografka podnikla fotoútok na místní nádraží s takovým nadšením, že pronikla úplně, ale úpně všude. Ze zde probíhající národní soutěže v poskytování první pomoci udělala soutěž mezinárodní. Seděla nakonec jako čestný člen i s Ivanem v porotě. Její zaměstnavatel, Česká firma SUDOP, která naši expedici také podporuje, bude mít z fotek a vzorné reprezentace na železnicích v Keni určitě velikou radost.






    Dál už se nic zvláštího až do Eldoret nestalo. Jen to, že jsme ve 2890 metrech nad mořem přejeli rovník. No a pak jsme už konečne přijeli do Eldoret, který nám tak trochu připomínál Banskou Bystricu. Tam už na nás čekal dříve vzpomínaný Terchovský Jánošík, Martin Cingel. Už šest roků tady vede farnost a projekty rozvojové pomoci pro Keňu. Z nejzajímavnějších projektů jen vzpomenu místní lékařskou kliniku. A pak následova Keňská tradice v provedení Made in Slovakia. Na uvítanou jsme dostali slovenskou slivovici s blíže neurčenou voltáží a pravé terchovské korbáčiky. Potom nás Martin uložil do služebních pokojů přímo v kostele. Tak v kostele jsme spali všichni poprvé a bylo to fajn.




    A pak konečně nastal den DÉ. Brzo ráno, asi v jedenáct hodin, jsme vyrazili i s křídlem směrem do létacího ráje, KERIO VIEW. Cesta na startovačku trvala asi třicet minut a na keňské poměry i po pěkné cestě. Celou oblast okolo startovačky si tady před pár lety koupil jeden Belgičan a vybudoval si tady středisko s moc dobrým zázemím. Chodí sem zatím létat většinou jen Němci. Restaurace, hotelové ubytování, chatová osada s mnoha místy na opékání, opalování a vůbec se vším, co létající nadšenci a jejich doprovody potřebují ke spokojenému životu na kopci, je přímo u startu. Cena je pro našince trošku vyšší, ta nejvyšší taxa je 39 Euro na osobu a noc, ale podle počtu lidí a nocí zde strávených se dá v pohodě dostat asi na polovičku. A nebo se dá dojíždět těch 30km za levnějším spaním do Eldoret.

    Na start si dojedeš autem až na místo, odkud staruješ, cca 150m od ubytování a hospody. A ta startovačkááááá! Jen trošku údajů a pak se pokochejte na fotečkách. Start ve 2400m n.m., převýšení na první terasu 250 metrů, na louku pablbů do rezervace mezi slony 1000 metrů, hřeben na svahování podle místních lítačú 300km tam a 300km zpět a šířka údolí je cca 30km. Jako první info stači, NÉ???

    Jsem odvážný letec, ale pro jistotu jsme se zajeli podívat na přistávačku na první terase. Pro hadrníky super, pro nás lešenáře trošku menší, ale bez problémů. Rozhodně to není větší problém, než přistávat u hřbitova pod Martinkama. A nebo dolů ke slonům.Vývoz z terasy je maximálně tam i zpět 20 minut. Slony jsme nezkoušeli, protože to není potřeba. Lítají tady i trojky vidle. Expozice na startu mě trošku překvapila, a tak jsme ješte zajeli zalítnout moji HAYABUSU na menší kopeček. Měl jsem totiž trošku obavu z těžiště a dlouhého transportu z Evropy. Éro jsme poskládali na spíš rovince než kopečku a za mohutného jásotu místních domorodců jsem poposkočil. Start, krátký poskok, přistání, silnější poryv větru a při odtlačení následný zpětný přemet do plachty pěkně pobavil místní domorodce.

    Jedem pryč, éro je O.K. Cestou na start ještě nechtěně zabloudíme do soukromé rezervace, kde poprvé asi na pět metrů vidíme krásné divoké žirafy. Napřed naštvaný majitel pouští hromy-blesky nechápajíc, jak jsme se Ivanovým Roverem dostali přes 3 metry vysoký elektrický plot, ale pak nás hrdě po svém 2000 hektarovém království osobně provedl.



    Je 17 hodin a jsme opět na startu. Éro sice stavím rychle, ale domorodci přibývají geometrickou řadou. Oblíkám si postroj, přilbu i se světlem pro výstup na Kilimanjaro, svetr a kraťásky. Start při síle větru cca 4m/s a výšce 2400 metrů byl tak na deset kroků.







    Moje HAYABUSA je typově mezi NOCTURNEM a ATLASEM, taková lepši VRÁNA. Ale po pár minutách přímého letu v 6 hodin večer, mám stále výšku startu. Zkouším pravou a levou zatáčku, třistašedesátku a pořád jsem na stejné výšce. Je proklatě málo času, a tak když je po letové stránce vše O.K., začínám ve spirále vyklesávat. Vybrané místo pro přistání po malém vykrácením trefuju s přesností na pět metrů. Škoda jen, že cílem naší akce není zatím výkonnostní létání, ale slet z Kilimandžára.

    Maličký problém nastal po přistání. Než jsem se odepl od křídla, 50 lidí, než jsem sundal postroj, 100 lidí a pořád přibývali. Když asi po 20 minutách dojeli Irča s Ivanem, mohlo tam být asi 150 lidí. No posuďte sami. Každej se chtěl fotit, půjčit si přibu a zhoupnout se pod rogalem. Nakonec s posledním paprskem sluníčka ujíždíme domorodcům, kterým jsou už opět vidět jen zuby.

    Okolo dvacáté hodiny přijíždíme do Eldoret na faru k Martinovi, kde hned sedáme k připravené večeři. Ještě před ní následuje kalíšek na dezinfekci v podobě Slovenské Demänovky. Po dnešním dni, kdy jsem si spálil i svou úplně holou lebku, všichni hodně rychle usínáme.

    Ráno v 7 hodin už tankujeme Land Rovera na pumpě a odjíždíme z Eldoret směr Nairobi. Na rovníku ještě koupíme 10 kilo brambor, za Nakurou nafotíme divoké opice, hrající si okolo silnice a okolo 14:00 jsme zpět v Nairobi.

    V týdnu se ještě zaskočíme podívat na lvy, nosorožce a hrochy - to se prý v Keni musí. No a v pátek razíme konečně na Kilimandžáro. Do té doby snad ještě něco napíšu.