Naposledy na Serra du Pignu
    Po studené a vlhké noci je ráno obloha modrá a v instabilním vzduchu za frontou naskakují první vatičky už brzy ráno. Přesouváme se do přístavu Bastia a zvědavě pokukujeme po hřebeni nad městem. I když se poměrně bohatá oblačnost tvoří hluboko pod úrovní startoviště, jedeme nahoru. Z východní nasluněné strany není pro mraky vidět vůbec nic, zato západní, silným větrem nafukované startoviště je zatím bez oblačnosti. Všude na okolních svazích se tvoří chuchvalce mraků v poměrně nízkých hladinách a je jasné, že to bude chtít ještě několik hodin počkat na zvýšení teploty a snížení vlhkosti. Ani tak se zřejmě nedá očekávat bůhvíco. Hlásím se dobrovolně jako řidič a Milan se přidává. Oba jsme pochváleni před nastoupenou výpravou a ostatní odcházejí na západní startoviště stavět křídla.



    Zatímco základny oblačnosti se velmi neochotně zvedají alespoň k úrovni vrcholu hřebene, už tak dost silný vítr ještě zesiluje. S obtížemi se staví s křídlem na start Záboj a odvážně jde do toho. Dva kroky a je ve vzduchu. Vítr v prostoru před startovištěm je ještě o něco silnější a jeho směr je přece jen více severozápadní, než se na startu jevilo. Stačí několik sekund nepozornosti a pilot je silným větrem spláchnut za jihozápadní žebro, odkud se za cenu velké ztráty výšky snaží proti větru prokousat zpátky na nafukovanou stranu. Po chvíli ztrácí nervy a otáčí po větru do sedla. Těsně před sedlem ale zjišťuje, že na průlet na východní stranu hřebene k moři nad pláž už nemá dostatek výšky a v urychleném proudění v úzkém sedle otáčí zpátky proti větru na západ. Teď už mu nezbývá, než spoléhat na vlastnosti křídla a snažit se doklouzat na přistávačku na západním pobřeží u města St. Florent. S ubývající výškou zesiluje turbulence aniž by slábl vítr a křídlo se za divokého zmítání pomalu probíjí nad vinohrady k pobřeží. Nad velkou zelenou loukou ještě před přistávačkou to vypadá na zkracovací manévry, ale jak se později dozvídáme, byl to jenom pokus o přímý let silnou turbulencí. Ještě několik stovek metrů a křídlo se za neustálého kolébání zastavuje dole na přistávačce. Žádné škody na materiálu, žádné ztráty na životech.



    Ledabylé otření potu s čela a jde na to Honza. Hned po startu láme pravou a tlačí se po svahu směrem k severu. Svahové proudění při této rychlosti větru funguje spolehlivě a Honzovo křídlo se rychle zvedá k tmavým základnám, které se už začínají tvořit dokonce i před startovištěm.



    Po předvedení bezproblémového vzletu nezbývá ostatním, než rychle naskákat do zesilujícího větru a po chvíli se už všichni prohánějí na návětrných stranách vznikajících mraků. Po několika letově hubených dnech je naprosto jasné, že tam dnes budou viset nejméně 3 hodiny. Jedeme tedy s Milanem dolů přes sedlo na východní pobřeží na prohlídku města Bastia. V ulicích města je i v závětří vysokého hřebene silně větrno a zatímco Milan se vydává utrácet přebytečné franky do malých krámků se suvenýry, nasazuju na objektiv telekonvertor a chvátám na obrovské centrální náměstí.

    Úzké uličky města jsou doslova zacpány parkujícími automobily a pěší chůze je v těchto místech skutečně nejrychlejším způsobem pohybu. Rozloha centrálního náměstí je skutečně ohromná. Všude na lavičkách obklopujících náměstí posedávají v klidu domorodci a klábosí o blížících se volbách, zatímco po obrovské ploše volně korzují hloučky nikam nespěchajících lidí.



    V rychlosti ještě několik záběrů a fofrem zpátky, abych stihl přistávání kluků na pláži na jižním okraji města. Milan v sousední ulici už má nakoupeno a spěcháme zpátky do přístavu k zaparkovanému autu.



    Na pláži jsme včas, křídla se zatím stále motají kolem vysílačů. Oblačnosti výrazně ubylo a nad hřebenem se teď už létá v čistém. Moře je po včerejším přechodu fronty ještě stále neklidné. Severně od pláže vybíhá v Bastii do moře Citadela a na pláži fouká mírný jižní vítr. Přistání by měla být dnes bez problémů.



    Po chvíli se od hřebene odděluje první křídlo a míří nad pobřeží. Vrátili jsme se skutečně včas, tři hodiny to v silném větru a turbulenci nikdo nevydržel. Po několika divokých stojkách vysoko nad pláží přistává Míla a má toho "plný brejle". Za několik minut přilétávají ve velké výšce i ostatní. Vláďa předvádí v silném kopanci nechtěnou svíčku kolmo k obloze, následovanou střemhlavým pádem. Zvedá se mi žaludek za něj. Ještě asi 5 minut gymnastiky a jsou všichni dole. Pro dnešek prý stačilo.





    Místní Korsičanka nám po našem dotazu rozmlouvá úmysl konzumovat zdejší ryby. Jsou prý nechutné a příliš drahé. Máme si dát radši kus kozího sejra. Balíme a přesouváme se asi 10km jižně od města, kde tentokrát ještě za světla stavíme pod korkovými duby stranou od civilizace tábor na souřadnicích N42°35.106' E009°30.521'. Nedaleké smetiště sice docela smrdí a dávají se do nás komáři, ale nálada je výborná. Teplota však tuto noc klesá až na 6°C.