Pondělí 5.3.2007
    Řev. Papoušci. Ráno. Zase. Koupelna. Slunko - trochu. Kafe - hodně. A vida, snídaně! Ostatní už jsou tu taky. Pomalu se probouzíme. Ráno, jako každé jiné. Jen Petra přichází později než obvykle. Velké kruhy pod očima, tajemný výraz na tváři a rty, jakoby setrvačností, stále ještě šeptající něco nejasného.

    Dále to pokračuje již tradičním postupem - časný ranní briefing se odloží na jedenáctou, pak na dvanáctou. Pak nás dokonce vyhnali na kopec. Nejprve si myslíme, že si z nás někdo vystřelil. Později se už jen snažíme přijít na to, kdo. Každopádně nás dostal. Všechny. Všechny piloty. Tak aspoň společně sledujeme přicházející bouřku se světelnými efekty, nakonec se s ní vyfotíme a jedeme dolů. Lítání je pro dnešek zrušeno.

    Program se vrací do zevlingového módu. Bazén, kniha, večer grilování, no a pak se zrušíme i my. Jen Petra opět odchází předčasně a pečlivě se zavírá na svůj pokoj. Kdyby někdo přiložil oko ke klíčové dírce (jako že to by nikoho z nás ani nenapadlo), sotva by rozpoznal detaily v romantickém osvětlení mihotavé svíčky. A nezdvořák, který by těsněji přiložil své ucho, by sotva zaslechl tichý hlas a jistě by nerozuměl ani slovo z oněch podivných veršů. No, Peťule je možná trošku zvláštní, ale ať. Hlavně, že jí to tak lítá. A hlavně, že díky australskému počasí to nevypadá na jakoukoliv změnu ve výsledcích. Ale jestli jí k tomu to brblání a hraní se špendlíčkama a malýma figurkama s helmama na hlavách pomáhá, tak proč ne.