Trekingová oblast okolo hory Mt. Everest je v současnosti na turisty velmi dobře připravena. Množství lodží (místo poskytující jednoduché ubytování a stravování), prošlapané cesty, kvalitní mapy láká ročně desetitisíce turistů a horolezců z celého světa. Do Nepálu se jezdí buď na jaře (březen, duben, květen), kdy je poměrně teplo, všechna flóra kvete, ale počasí nebývá příliš stabilní, nebo na podzim (září, říjen, listopad), kdy je již chladněji, ale převažují slunečné dny s výbornou dohledností. V ostatních měsících převládají silné monzuny (sníh, déšť).


20. října
    Cítím se velmi dobře a vyrážím z Gorak Shep (5140m) za svítání směrem Everest Base Camp (5364m). V průvodci se píše, že cesta trvá asi 4 hodiny. Jdu úplně sám, nepotkávám žádné turisty ani šerpy. Přecházím Khumbu ledovec a přibližně v polovině trasy ztrácím cestu, která byla vytyčena kamennými mužíky. Přemýšlím, kde by základní tábor pod Everestem asi mohl být a vydávám se směrem k ledopádu Khumbu. Cestou míjím trosky ruského vrtulníku, spadlého při letošních jarních oslavách 50. let výročí zdolání Mt. Everestu Edmundem Hillarym a Tenzingem Sherpou. Docházím k ledopádu, nikde žádný tábor nevidím, zdá se, že je až na vrcholu ledopádu. Jsem na cestě asi 2 hodiny, mám k němu tedy další 2 hodiny. V ledopádu není žádná cesta, je velmi strmý, plný trhlin, občas tam zahřmí lavina a nikde nevidím žádného člověka. Říkám si, že za dvě hodiny bych ledopád stejně nestihl vylézt, a tak se s lítostí vzdávám myšlenky na návštěvu Base Campu.







    Otáčím se zpět a náhle vidím asi 50 výškových metrů pode mnou a asi 500 m daleko v ledovcové suti nějaké stany. Asi nějaký předsunutý tábor, říkám si, půjdu tam a zeptám se, kde je Everest Base Camp. V táboře asi 15 prázdných stanů a 3 šerpové sedí na lavičce a pijí čaj. "Čau", říkám jim "hele, kudy se dostanu do Everest Base Campu?". Místo odpovědi spadli smíchy z lavičky a mezi řehotem pak vyhýkli, že právě teď stojím v Everest Base Campu. Dochází mi, že mají pravdu a směju se taky. Ptám se jich, kam bych se dostal, kdybych šel, jak jsem původně zamýšlel, po ledopádu vzhůru. "Do prvního výškového tábora v 6200m, ale tam bys asi stejně nedošel, protože je ledopád plný skrytých trhlin a když tě nikdo nejistí na laně, tak tam spadneš a zemřeš. Jo, tam už zemřelo lidí," dostává se mi odpovědi. Aha, bylo tedy dobře, že jsem tam nešel, byl bych pravděpodobně prvním člověkem, který Mt. Everest vylezl omylem.











    Děkuji jim za informace a vracím se zpět do Gorak Shep. Tam jsem asi v poledne, je nádherný den s perfektní viditelností, rozhoduji se tedy, že ještě ten den půjdu na Kala Patthar (5550m), což je pravděpodobně nejlepší a nejbližší místo pro pozorování Mt. Everestu, aniž by člověk musel být horolezcem. Poměrně velký zájem turistů dělá z Kala Pattharu takový himalájský Václavák. Samotný Kala Patthar je jinak nevýznamný vrchol poblíž Pumo Ri (7165m), jehož dělá významným právě výborný výhled na střechu světa. Okolo 14. hodiny jsem na vrcholu a vychutnávám si výhledy. Spím opět v Gorak Shep, tentokrát aklimatizován, již bez bolestí hlavy. V noci je nádherně vidět pouhým okem Mléčná dráha protkaná miliony hvězd.











    Šerpové jsou buddhisté, proto je v každém významnějším místě posvátný kámen, stupa nebo klášter. Tyto památky se musejí obcházet zleva. V Tengboche (3860m) je jeden z nejznámějších nepálských klášterů, kde jsme se zúčastnili asi hodinové meditace mnichů. Monotónně žvatlají modlitby a občas zatroubí na trubku nebo fláknou do gongu a činelu. V průběhu meditace jsme se jen těžko ubránili spánku. Typické barevné modlitební praporky pro štěstí, na nichž jsou napsány modlitby, jsou k vidění téměř všude.

23. října
    Vyrážíme již před 6. hodinou ráno z Dzonghly (4830m) a prudce stoupáme náročným terénem až do sedla Cho La (5330m). Vrcholová část je pokryta ledovcem, perfektní výhledy na Z část oblasti Khumbu. Dolů klesáme poměrně strmou a nestabilní sutí, která kdyby se dala do pohybu, tak nemáme šanci přežít. Velice vyčerpaní dorážíme v odpoledních hodinách do Dragnagu (4700m). Poprvé se nám také kazí počasí a večer začíná sněžit. Později se dozvídáme, že jsme byli na dlouhou dobu poslední skupina lidí, které se podařilo sedlo Cho La přejít. Ve sněhu a mlze se jedná totiž o velice riskantní podnik. Měli jsme tedy velkou kliku na počasí.

    Výlet do Himalájí lze pojmout dvojím způsobem: buď si nesete veškeré vybavení sami nebo využijete služeb místních nosičů. Všechen náklad nosí na zádech v proutěném koši, který mají páskou připevněný na čele, jako opora jim slouží dřevěná hůlka. I když je poměrně teplo, tak jsou oblečeni do několika vrstev oblečení. Kupodivu na nohou ale většinou mají jen sandále (vietnamky) nebo chodí úplně naboso. Oproti evropským názorům, že zima přichází od nohou, tvrdí, že zima naopak přichází od hlavy. Rádi se také smějí. Když jim vyprávím nějakou historku, smějí se na místech, kde bych to nečekal, a naopak, když dojdu k vtipné pointě, tak jen tiše koukají.

26. října
    Mám chřipku, nejsem schopen souvisle ujít víc jak čtyři kroky. Velmi špatně se mi dýchá, mám podezření na zápal plic. Zůstávám v Gokyu (4790m) a snažím se zotavit. Jedinou atrakcí je přílet vrtulníku pro jednoho polského horolezce, kterému vyskočila plotýnka z páteře, když se ohýbal při jídle pro kečup. Sranda, která stála 3500 USD.

    Míša spolu s ostatními v odpoledních hodinách při polojasném nebi vystupuje na Gokyo Peak (5360m), proslulém svým jedinečným výhledem na osmitisícovky Mt. Everest, Lhotse, Cho Oyu a Makalu.





27. října
    Brzy ráno vstávám a snažím se sólo vyjít Gokyo Peak (5360m). Tělo po nedoléčené chřipce jde maximálně tempem unavených francouzských důchodců. Konečně jsem se došoural na vrchol, kde při jasném nebi cvakám jednu fotku za druhou. Cestou dolů kloužu po prašanu. Z Gokya sestupujeme zasněženým údolím podél prudké Dudh Koshi River do Dole (4200m), kde konečně balvany, sníh a suť střídá vegetace.







    Velkým nebezpečím při treku v Himalájích je horská (výšková) nemoc. Ta se projevuje dost individuálně (u někoho může začít už při výškách okolo 3000m) a je způsobena nedostatkem kyslíku. Mezi hlavní příznaky patří: bolest hlavy, opuchlost, ztráta rovnováhy, pokles výkonnosti, nespavost, poruchy vědomí, halucinace, euforické stavy, poruchy krátkodobé paměti, zraku, sluchu a řeči. Při začátku těchto příznaků člověk musí být velmi objektivní a radši sestoupit do nižších nadmořských výšek Ti, kteří příznaky tlumí pomocí léků, většinou nedopadnou dobře - hrozí trvalé poškození zdraví, případně i smrt.

30. října
    Většina lidí ze skupiny odlétá z Lukly zpět do Kathmandu, odkud dále letí zpátky do Čech. My ale v Nepálu zůstáváme ještě dalších 10 dnů, rozhodujeme se, kam vyrazíme. Volíme náročný, několikadenní trek v podhůří Himaláje z Lukly (2840m) do Jiri (1955m), kde začíná silnice. Většina cesty se táhne nádherným původním pralesem. Tato část Nepálu již není tak turistická a my jsme tak konfrontováni s trochu jiným, řekl bych pravým Nepálem. Chudoba, špína, mraky dětí žebrající o bonbon atd. Spíme v lodži v Kharikhole (2040m) za 8,- Kč za lůžko. Začínám mít pocit, že tomu Nepálu už začínám trochu rozumět, ale že mě taky Nepál svým způsobem mění a přehodnocuje mé životní názory.