Je září, sezóna u nás se pomalu chýlí k závěru a tak si říkám, že je nejvyšší čas vyrazit za posledním pořádným lítáním do Slovinska. Počasí dlouho s tímto názorem nechce souhlasit, až konečně tlaková níže nad Severním mořem nabere kurz na jihozápad a zamíří nad Anglii. Její výběžek se dostává až nad severní Itálii a Slovinsko. "Teď nebo nikdy," napadlo hned několik padáčkářských partiček. Narychlo dojednat dovolenou a hurá za poslední termikou. Jedna skupinka z Brna míří na Gemonu, Jeseničáci na Kobalu. Já tentokrát s partičkou z Kroměříže tamtéž. Vyrážíme 11.září večer. Cestou k Mikulovu vedu kverulantské řeči, že vzhledem k předpokládaná severní situačce by byl Javoráč blíž, načež mi v ruce přistála láhev meruňkovice zřejmě za účelem zjasnění pohledu na svět.

    Chrysler Voyager celkem svižně uhání po rakouských silnicích, aby nás nad ránem vyplivnul v kempu u Johnsona. Kolikrát už jsme tuto noční kalvárii absolvovali. Nejdřív vopruz po okreskách do Vídně, pak dálnice a první únava pár desítek kilometrů za ní. Občasné vystřídání řidičů a klimbání zbytku osádky, ze kterého nás probere až italsko-slovinská hranice v Predelu. Pak už je to jen z kopce. Začínáme opět komunikovat. Za volantem je momentálně Robert, nepsaný leader kroměřížské partičky. Vystřídal Vlastíka, majitele vozidla, vzadu se mnou sedí Tonda a Petr. Tak trošku se známe, potkali jsme se ve Slovinsku už několikrát.

    Konečně jsme v kempu a můžeme zalézt do spacáků pod přístřeškem. Ráno se přesouváme za jesenickou partičkou, která přijela o den dříve. Už včera trochu lítali, ale jak se ukazuje, pořádné počasí jsme přivezli teprve my. Trošku nás znepokojuje rychlost a směr pohybu mraků. Fouká severovýchod a zdá se, že ne málo. Podle předpovědi má takto foukat ještě asi dva dny.

    Během dopoledne přibyde ještě jedno auto, tentokrát Kamil s Lukášem z Prostějova. Zdá se, že jsme kompletní a tak postupně vyrážíme na kopec. Jsme tam první, teda kromě několika Němců a místních. Jeden z nich nás svým nekompromisním zvednutím se na jižní straně Kobylí hlavy jasně přesvědčí o tom, že i při severním proudění funguje termika na jižních svazích celkem spolehlivě. A vzhledem k tomu, že nemá zjevné problémy ani nad kopcem, dochází nám, že jsme tady kvůli lítání.

    Do vzduchu se nikomu z partičky moc nechce a tak musím já s Robertem. Známe se spolu od letošního jara, kdy jsme se setkali na Velikonoce právě tady na Kobale. Několik dní jsme zprvu nechtěně, později cíleně létali spolu v místních horách v neuvěřitelně krásném počasí. Naše spolupráce byla završena o velikonočním pondělí fantastickým výletem k Bohinjskému jezeru, pak přes Krn až na Kanin a zpět s dostupy až 3300 MSL.

    Dnes jsou naše "ambice" skromnější. Ve vzduchu je poměrně klid, takže se snažíme nabrat co nejvyšší výšku k prvotnímu přeskoku nad Johnsona na Mrzli vrch. Tady se nám postupně daří zvednout v poměrně turbulentních stoupácích až nad vrcholek. Od Krnu se táhne k jihu jazyk oblačnosti, živené termikou z jižního kotle a hnané severním prouděním. Tento nepříliš povzbudivý pohled nás utvrdí v tom, že pro dnešek přece jenom raději zůstaneme doma. Po asi dvou a půl hodině spokojeně přistáváme v kempu.

    Za všechno se platí. O tom nás dnes přesvědčil nejen výběrčí na Kobale (o němž se traduje, že funguje pouze o víkendu - výjimka potvrzuje pravidlo = 350 SIT), ale i "pořadatel" v kempu, což jsme vzhledem k pokročilé roční době moc nečekali = 400 SIT. Ale co, vždyť je tu krásně.

    V pátek vypadají podmínky nepatrně lépe. Opět severní proudění, se kterým si termika ve slunečném dni hravě poradí. Dneska je ve vzduchu dost živo - až nezdravě. Po úvodním přeskoku nad Mrzli vrch se znova někteří dostáváme až nad vrchol. Značně turbulentní termika způsobila, že se mi ve vzduchu dost nelíbí. Nutně potřebuji vzpruhu. Té se mi dostává od Roberta, který na mě volá "…kam že se vydáme?" Dozadu ke Krnu se mi očividně nechce, ale nechávám se ukecat. Na majestátném hřebenu Krnu čekám bezproblémový zdvih, leč toho se nedostává. Je to tu jako na houpačce, chvíli nahoru a zase fofrem dolů. S tak malou výškou není radno pokračovat kolem zastíněného hřebene. Nakonec se jako jediná možnost jeví vrátit se na východní okraj hřebene. Tam jedině se daří zvednout až na 1900 MSL a pak hurá ke Krnu - nějak to dopadne. Hranu nad jihozápadním kotlem přelétám jen tak tak. Tady to evidentně je. Dotáčíme s Robertem přes 2100 MSL a vydáváme se po zadním hřebeni směrem k Bovci. Na konci hřebene chvíli váháme, ale pak to radši otočíme zpět. Pod námi chodí doslova po zemi modrý padák. Myslím, že nemá moc šancí se zvednout. Dneska ještě netuším, že zítra budu na stejném místě v úplně stejné situaci, ale nepředbíhejme. Cesta zpět stejnou trasou proběhne už bez větších problémů. Po neúspěšném pokusu o vyškrábání se zpět na Kobalu pro auto rezignuji a po třech a čtvrt hodinách přistávám v kempu.

    Soča je jako vždy naprosto skvělá. Příště si budu muset vzít teploměr, neboť bez něj mohu pouze konstatovat, že byla teplá tak asi tři centimetry. V kempu legračně - bez vysunutého podvozku - přistává další padák. Je to "Šajze", jak kluci pokřtili neuvěřitelně, vzhledem k věku asi 65 let, vitálního padáčkáře z Německa. Utábořil se vedle nás a podle toho, co vyprávěl, létal už snad všude. Pořád chtěl, abychom ho naučili nějaká česká sprostá slova. Nemusel říkat dvakrát. Od té doby zdravil "servus kurva".

    V sobotu se probouzíme do typického podzimního dne pod Kobalou - údolí plné mlhy, která se kolem desáté zvedne, věští skvělé letové podmínky. Vyjíždíme na start, o který se v této roční době už musíme dělit se stádem krav. Naštěstí je tu místa dost.

    Opět startujeme s Robertem první a po chvíli hledání na svazích Kobilí hlavy se vracím nad Kobalu, abych vytočil potřebnou výšku a vydal se obvyklým směrem. Pás oblačnosti od Krnu je dneska o poznání větší, takže jak se zdá, tudy cesta nevede. Ne, že by to dneska nehoupalo, ale docela se mi ve vzduchu líbí, zato morální podporu potřebuje zřejmě Robert. Létáme pod celkem tmavými mraky a to na náladě nikomu nepřidá. Když dotočím nad Mrzlim vrchem asi 1500 MSL, rozhoduji se vzít to směrem nad Kobarid přímo. Je to rozhodnutí poměrně odvážné, neboť zde chybí svah o který je možno se v nouzi opřít a vzhledem k tomu, že moc nesvítí ...