K účasti na letošní festival vyrazily desítky českých pilotů. Vzhledem k rozdílným možnostem zvolily různé způsoby dopravy. Rozdělil bych je na tři kategorie:

1. pohodlní a usedlí - volili pohodlnou, ale dražší cestu letadlem
   
2. dobrodružní - jeli autobusem
   
3. hardcore - jeli vlastním vozem Škoda 120 (zelené barvy, s pražskou SPZ), ve kterém přespávali

    Patřím do II. skupiny, a tak jsem vyrazil autobusem. Autobus zajistili Libor Merta a Dalibor Carbol. Nejprve se zdálo, že v autobusu bude místa nazbyt, ale s blížícím se termínem odjezdu se autobus zaplnil. Když jsem jedenáctého října dorazil na parkoviště u Intersparu ve Frýdku, byl již zavazadlový prostor beznadějně zaplněn. Naštěstí se podařilo zajistit vozík, a tak ti, kteří postupně přistupovali na dalších zastávkách, měli kam složit své padáky a hlavně kartóny piva. Poslední zastávka byla na Rohlence a pak už jsme vyrazili směrem na jihovýchod.



    Hned od začátku se začaly konzumovat zásoby všemožného tekutého paliva. Výrazný úbytek hmotnosti nákladu (tzv. "čůrpauzy" byly každou chvíli) se však neprojevoval očekávaným zrychlením autobusu. Hranice se Slovenskem a Maďarskem jsme překročili celkem snadno a rychle. První zdržení přišlo až na maďarsko-srbských hranicích, kde jsme nakonec strávili víc než 6 hodin (Srbové se zachránili tím, že v ceně víza nám nabídli chutný oběd). Protože na srbských cestách je víc policejních radarů než patníků kolem cesty, museli řidiči striktně dodržovat osmdesátku a z cesty se stalo plížení. Další zdržení nastalo na srbsko-bulharských hranicích, kde celníci kvůli probíhajícímu kvalifikačnímu utkání bulharských fotbalistů s bůhvíkým neodbavovali autobusy (čekání cca 5 hodin - asi rozhodčí dlouho nadstavoval druhý poločas…).



    Během cesty přes Bulharsko bylo vyhlášeno celoautobusové pátrání po majiteli řidičského průkazu D, nikdo nebyl dopaden, a tak řidiči pokračují i přes riziko pokuty za nedodržení předepsaných pauz na odpočinek. Také atmosféra v autobusu zhoustla a myslím, že kdyby musel řidič dýchat do balónku, tak by trubička zezelenala dřív, než by ji stačil svým dechem zachránit. Mělo to však i své výhody, a tak se celníci do autobusu moc neodvažovali. Bulharsko-turecké hranice byly celkem v pohodě, nebýt toho, že jsme museli vystát dlouhou frontu na nalepení víza do pasu a pak jeden po druhém projít kontrolou. Pro cestu Tureckem byla vybrána varianta cesty podél pobřeží a průliv Dardanely jsem překonali přívozem.

    Za okny autobusu se míhala zajímavá krajina omývaná deštěm a s blížícím se večerem se stupňovala komunikace s Martinem Němcem ze SKY Paragliders, který zajišťoval ubytování v hotelu. Do Ölüdeniz jsme dorazili v neděli před půlnocí a všichni jsme se s vidinou rovné postele rozprchli po hotelech, kempech, plážích. V noci přišla na místní poměry nevídaná bouře a ráno jsme měli na pokoji na podlaze asi dva centimetry vody, která napršela zavřeným oknem a dveřmi. Ti, co spali v kempu, si užili vody ještě více.



    Ráno mraky chodily asi 600m nad zemí (… totiž mořem), a tak to moc letově nevypadalo. Většina lidí dospávala cestu nebo poznávala městečko a okolí. My jsme připravovali stánek (SKY byla jedním ze sponzorů festivalu) a vzhlíželi k obloze. Počasí se moc nezlepšovalo, a tak odpoledne Martin navrhl, že se půjdeme potápět. Okamžitě jsem to odmítl (strach, hloubka, uši …), ale pak jsem si dodal odvahy a vyrazili jsme (Martin, Tomáš, Dalibor, Blanka, Richard, Radka). Po krátké instruktáži jsme se převlékli do neoprénu a na člunu vyrazili k Blue Cave. Po potápěčském pádu (po zádech) do vody chvíli plaveme na hladině, díváme se pod vodu a dýcháme z přístroje. Po chvíli se ponořujeme kousek pod hladinu a učíme se vyrovnávat tlak vody v uších. Jedna cizinka moc pod vodu nechtěla, ale instruktor ji topil tak šikovně, že za chvíli plavala s námi (chtěl bych tak umět učit létání na padáku :o). V tichém světě pod hladinou bylo krásně a blankytně modrá voda umožňovala pozorovat krásy podmořského světa. Sice korálové útesy tu nebyly, ale i tak bylo co vidět.



    Nejkrásnější bylo proplouvat v úzkých soutěskách mezi skalami a zblízka pozorovat podvodní život. Měl jsem štěstí, že moji dva instruktoři si hleděli děvčat, a tak jsem měl dostatek volnosti. Největším problémem pro mě bylo sucho v puse, které bylo ke konci velmi nepříjemné a také chlad. Po asi 40 minutách strávených pod hladinou jsme se v plném počtu vynořili a vrátili se na břeh. Počasí se mezitím zlepšilo, a tak jsme z břehu pozorovali přistávající padáky. Sami jsme nejméně 12 hodin létat nemohli, ještě druhý den mi v hlavě šplouchala voda.

    V úterý jsem už na Babadag vyrazil. Základna oblačnosti byla asi 1500m n.m., a tak se vrcholek kopce čas od času zahalil do mraku. Když jsme vystupovali na startu z traku, tak se po chvíli start zahalil do husté mlhy. Po chvilce mi byla zima (zato mojí polartecové bundě na hotelu muselo být teplo), a tak jsem seděl zabalen ve vrchlíku a řešil s Daliborem, jak letět dolů (Dali navlhčil padák i věci a byla mu asi ještě větší kosa než mně, protože byl ochoten letět se mnou dolů - neměl GPS). Podařilo se mi naplnit GPS údaji o poloze Kadriho hospody na pláži, a tak jsme z Daliborem očekávali okno pro start. Po několika planých rozbalování padáků jsme skutečně odstartovali, po chvilce se za námi mrak uzavřel a já letěl, těsně následován Daliborem, podle GPS. Oba jsme letěli na Atisu S, ale rozdíl 10kg způsobil rozdílnou rychlost padáků, a tak jsem musel občas klapnout uši, abychom udrželi vizuální kontakt. Celkově jsme letěli asi 5 minut v mraku a já jsem udržoval směr letu mírně odkloněný od hřebene směrem do údolí. Z mraku jsme se vyloupli nad cestou do Ölüdeniz, kde právě přijížděla skupina pilotů z Kaše. Petr, který nás uviděl, pronesl: "No divejte se na ty idioty, co litaji v mraku!!!" Nad moře jsme doletěli nízko, ale v pohodě. Bohužel někteří se pokusili přeletět skalnatý hřeben, který byl v mraku a jeden pilot to zaplatil životem.