Ve výšce 50 m jsem doletěl k obchodnímu domu Baumax, což je velikánská budova s černou střechou a s asfaltovým parkovištěm stejné barvy. Hned za ním pak bylo vlakové nádraží, můj otočňák. Ještě jsem ho z té psí výšky odfotil a stanovil si, že do deseti vteřin musím najít termiku a když ne, přistávám. Neuvěřitelná náhoda mi pomohla a já dvě vteřiny před vypršením časového limitu stoupák opravdu našel. Zpočátku bylo obtížné jej ustředit, přece jen jsem byl těsně nad zemí v nesourodých bublinkách teplého vzduchu. Jeho teplota byla doopravdy citelná, odspodu na mne útočily závany horkého vzduchu, který mne nadzvedával jako pokličku na hrnci s vroucí vodou. Chvílemi jsem prudce nastoupával, pak zase rychle sklesával, ale v průměru jsem byl stále výš. Ve výšce asi 200 m nad zemí se už dala termika klasicky točit, takže jsem postupně získal nějakých 1000 m výšky nad zemí. Tak se přece jen dostanu za Chomutov, liboval jsem si, ale denní doba se povážlivě nachýlila a opravdu jsem už tušil, že nemohu doletět. Klášterec byl vzdálený ještě 13 km a přitom bylo čtvrt na šest večer. Slunce zalézalo kdesi za Klínovcem k obzoru a vzduch byl převážně klidný jako olej. Využil jsem získanou výšku ke klouzání směrem nad vesnici Místo, za níž je nádherný hrad Hasištejn, skrytý v hlubokých lesích. Tudy jsem letěl snad pětkrát nebo šestkrát a znám to křivolaké a hluboko zaříznuté údolí pod hradem dobře. Vedle hradu je takový kopec, obrostlý borovicemi, které i dnes ve výšce voněly pryskyřicí. Zajímavé na nich ale je především to, že rostou na kopci přesně na jeho vrstevnicích. Jakoby je kdysi kdosi sázel podle vodováhy. Do borovic na samém vrcholu ještě svítilo slunce, ale celý zbytek údolí se utápěl v šeru nastupujícího večera.



    Dolina vyúsťuje směrem k olbřímí elektrárně Prunéřov, a pohledem na tuto továrnu na elektřinu také končí veškerá romantika přírodních zákoutí. Už jsem zase neměl žádnou výšku, nicméně na konci údolí mi opět pomohl kouř z nějakého ohně. Nevěřím tomu, že by tu byl ještě nějaký stoupák, uvažoval jsem, ale za pokus nic nedám, tak nad kouř poletím. A vida, stoupání 3 m/s! Chvílemi jsem ztrácel dobré ustředění, ale i tak jsem se časem ocitl zase ve výšce 1400 m, tentokrát ovšem v oranžovém smradlavém kouři z elektrárny, jenž byl nasáván stejným stoupavým proudem, jako já. Co však bylo daleko nesnesitelnější, to byl strašný hluk z elektrárny. Někde tam vyfukovali vzduch snad z turbíny a ta vydávala zvuk startujícího proudového letadla. Přestože jsem byl od budov elektrárny vzdálený asi kilometr, kravál byl tak silný, že jsem neslyšel pípání svého vária. Sledoval jsem tedy jen jeho displej, ale tímto způsobem skoro nejde letět. Hluk se navíc odrážel nahoře od plachty padáku, takže jsem při kroužení pozoroval proměnlivou ozvěnu. Padák, který má tvar paraboly, tak soustřeďoval veškerý hluk do svého ohniska, v němž jsem ovšem bez možnosti úniku seděl já. Po pěti minutách jsem musel zanechat točení, protože bych ohluchnul. Aťsi přistanu před Kláštercem, je mi to jedno!



    Ve výšce přes 1400 m jsem sešlápnul speed a hnal se nad Klášterec, který jsem měl už malý kousek před sebou; GPS ukazovala asi 4 km do cíle. Bylo před šestou hodinou večerní a většina tohoto malebného města už byla ve stínu. Osvětlené byly jen vlevo vyrůstající první kopce Doupovských hor. Hory tedy svíraly zužující se údolí řeky Ohře z obou stran a já se mohl přesvědčit, jak funguje večerní katabatické proudění: Chladnoucí vzduch již stékal ze svahů Doupovských i Krušných hor a nad středem údolí pak zase mírně stoupal. A tam jsem letěl já, který s neuvěřitelnou dávkou štěstí získal výšku s posledním stoupákem toho dne, a nyní se bez nejmenšího opadání vezl jako na klouzačce ve stále stejné hladině a položený ve speedu celých 5 kilometrů. Oslněný protisluncem s tmavými brýlemi jsem nemohl najít kostel; ten jsem si vybral jako cílový bod, protože kostel je v každé vesnici a dobře se vyhledává i fotí. Musel jsem si doložit brýle a prohledávat celé městečko. Kostel byl až vzadu a našel jsem jej podle hřbitova. Obletěl jsem jej, vyfotil z FAI sektoru a ve výšce 1300 m uvažoval, kde přistanu. Za městem se mi nechtělo, protože jsem měl hlad a žízeň a do hospody bych šel potom dlouho. Ale přímo v centru Klášterce byl velký stadión a na něm probíhal fotbalový zápas. Vedle fotbalového hřiště byly travnaté půloblouky, lemované běžeckou dráhou, a ty jsem si zvolil za své místo přistání. Dvě minutky jsem se ještě vezl od kostela zpátky nad hřiště a snad bych tam mohl jezdit nad městem sem a tam dodnes, ale byl jsem na cestě už tři a půl hodiny a značně vyhladovělý. Tak honem dolů!

    Udělal jsem si několik spirál s přehupem vrchlíku, což opatrně zkouším a učím se, zakroužil nad stadiónem, udělal okruh a přes tenisové kurty a podél paneláků doklouzal pohodlně na hřiště a přistál. Šťastný, utahaný, vrcholně spokojený. Podruhé v životě se mi podařilo v rámci Českého poháru doletět do cíle; připsal jsem si na konto 67 bodů, ale mnohem důležitější pro mne byl fakt, že jsem si tak hezky zalítal, což se mi během letoška téměř vůbec nedařilo.




    Při balení padáku se kolem seběhlo asi třista dětí, které mi běhaly po vrchlíku, rozvazovaly šňůry, žádaly o svezení a ukradly karabiny od speedu. Rezignovaně jsem (doprovázen tou strašnou dětskou hordou) odešel do zdejší restaurace a vyhltnul jedno pivo. Během čtvrthodinky pro mne přijel náš obětavý kursista Míra Svoboda, který z Klášterce pochází a sám od sebe se vydal dlouho před mým přistáním na cestu ke Klášterci, aby mne mohl vyzvednout.





    Jak říkám, můj výkon nebyl v porovnání s letošními dlouhými trasami ostatních kolegů nijak světoborný, ale přesto jsme jej večer v Ponorce, obsluhováni naší nejmilejší paní Kopeckou, trošku oslavili.