Pátek
šesté a poslední kolo závodu.
Není čas na hrdinství, padáky na start si vzhledem k únavě rádi necháváme
vynést od místních chlapců, případně koňů. Lítat šest dní v kuse závody, a
navíc tratě kolem 100 km, je fakt fuška.Ale zase mít v lednu nalítáno přes
30 hodin, to také není k zahození :-)
Vypisují nám cik cak 120 km, část po kopcích a část rovinama. Začátek
tratě se držím za první partičkou, ale při přeskoku zpět do hor naše
skupinka padá v klesáku skoro na zem. Někdo z první party pod náma dokonce
i balí padák, tak točím nuličku a čekám co bude. Po chvilce se zvedám, ale
to už mi nad hlavu přilítává druhá skupinka s Ondrou a Radkem. První parta
zas v nedohlednu, jsem z toho nějaká demotivovaná. S Radkem to pouštíme ne
s úplně dotočenou základnou :-) nad město Zarzal, kde to obvykle pěkně
chodí. Ale tentokrat je to jinak. Až těsně nad zemí nacházíme nuličku,
Ráďa točí pravou, já levou... Ráďa chudák v zápětí přistává na místě
včerejšího cíle. Já se naštěstí zvedám a letím dál. Před cílem potkávám
Ondru, který spiráluje dolů na pomoc pilotovi, který hodil záložák a
nebalí padáky. Naštěstí se ukázalo, že je v pořádku a Ondrovi body za
dokluz samozřejmě přiznají. Já ještě během dokluzu zjišťuju, že to
nedokloužu a letím zpět ke kopcům, kde se zvedám dalších 20 minut v
nuličkách. Když už si říkám, že to musí dát, vyrážím k cíli. A ejhle,
klesák …. a klesám a klesám... no už to nevypadá. Mezi mnou a páskou
vyrostl kopeček který nemám šanci přeletět... ale točí kolem něj ptáci...
a tak letím proti kopci a doufám že mě to zvedne...zvedlo... do pásky
přilítávám s pár metry a koukám , že Renča přilítla těsně přede mnou.
Takže Elizu a Renču vidím v cíli... ale kde je Keiko??? Po přistání se
dozvídáme, že v kopcích házela záložák a že je v pořádku. Pro nás to
znamená, že Renča vítězí!!! Gratulace! V konkurenci která tu byla to
opravdu nebylo jednoduché, navíc většina žen v předu už přezbrojila na
dvojlajny.
|
