Piloti od Karlových Varů až po Frýdlant nad Ostravicí se setkali na letišti Sazená. Proč?

    Neděle 23.6.2002. Sleduji vysoko kroužícího dravce, jenž plachtaří ve vzestupném proudu vzduchu nad letištěm u města Mostu. Čas plyne. Na letišti a v jeho informační zoně vládne klid. Nad hlavami lidí se třepotají pestrobarevní otakárci, babočky, bělásci a zpívají skřivani. Z povzdálí slyšíš hukot civilizace: auta, vlaky, autobusy, tramvaje s pronikavými zvuky výstražných klaksonů...továrny na spoustu zbytečných věcí, mnoho, mnoho lidí.

    Je nádherné polojasné odpoledne. Očima stále hledám pod nádhernými kupovitými kumuly s téměř horizontálními základnami šedého nádechu...nějakého lidského vzduchoplavce, který, vznášíce se, shůry obdivuje svět a svádí zatím úspěšně pomyslný boj s živlem přírody zvaným atmosféra Země. Vznášet se vzdušným oceánem je nádherné...

    Tam! Směrem od památné hory Řípu se přibližuje tmavý bod. Nemává křídly, ani nápadně nemění svůj směr, výšku a rychlost letu. Je to éro. Ultralight. Přilétá stále blíž. Vím, kdo to je. Kolega. Bílé elegantní letadlo, já v bílých letních šatech a bílých střevících.

    Po půl hodině letu přistávám ve směru dráhy v používání tři tři pravého okruhu travnatého letiště Sazená. Mrkám na levé zápěstí: třičtvrtě na tři odpoledne. Začínám zajímavý rozhovor s místními aeroklubáky, vesměs většinou plachtaři.

    V půl páté přilétá pan inspektor Zdeněk Doubek s Tulákem. Před hlavní budovou aeroklubu Sazená se scházíme desítka zájemců o instruktorskou licenci. V pět hodin kurs skutečně zahajujeme. Nejprve píšeme vstupní test. Do dvaceti minut po odevzdání námi vypracovaných výsledků se dozvídáme, zda postupujeme dále. Pak nás pan inspektor Zdeněk Doubek seznamuje s předpokládaným programem kursu. Platíme předem zálohu na letové hodiny a členovi místního aeroklubu za používání zařízení letiště a nocležné.

    Seznamujeme se vzájemně, se zdejším prostředím, sdělujeme si první dojmy, ubytováváme se.




    V pondělí od sedmé hodiny ranní se vše rozjíždí na plné obrátky. Jsme rozděleni na dvě skupiny: jedni, kteří absolvují praktickou část kursu pod vedením pana Jiřího Koubíka na ultralightu italských konstruktérů zvaném Storch o imatrikulační značce OK - XUU 17 (motor Rotax 503), zbytek výcvik létáme na dolnoplošníku Koala OK - DUR 26, jehož dvoulistou pevnou dřevěnou vrtuli roztáčí čtyřtaktní, vodou chlazený motor Rotax 912. Jsem upřímně šťastná, že patřím mezi létače Koaly.

    Od časného rána se nadějně zlepšuje počasí a umožňuje přílet (nejen mnou) netrpělivě očekávané Koaly, pilotované panem inspektorem Janem Čápem. Už letí! Konečně je krásné letadlo, zvané Koala, přistaveno na místní stojánku.

    Kráčíme vstříc k našim sportovním létajícím zařízením. Dnes intenzivně cvičíme téměř do západu Slunce. Část výcviku létáme na Tuláku osazeném motorem Rotax 583.

    V úterý začínáme již od šesté hodiny ranní a opět končíme před západem slunečního kotouče. Vlahý večer nám zpestřuje místní chroust. Se zájmem sledujeme odvážné poletování místního pilota s jeho motorizovaným padákovým kluzákem.

    Ve středu naše první lety startujeme již za deset minut šest hodin slunečného jitra. I dnes nám počasí přeje: pod polojasným nebem se prohání severní či severozápadní vítr do čtyř metrů za vteřinu. Ve čtrnáct hodin nás přilétá povzbudit krásný ultralehký Pietenpol mandlově hnědé barvy. Jeho pevnou dvoulistou dřevěnou vrtuli roztáčí čtyřtaktní motor Volkswagen 1700 se čtyřmi karburátory.

    26.6. odpoledne úspěšně létáme solové lety. Po zhruba čtvrthodinové přestávce letovou součást kursu zakončujeme vlastní praktickou částí instruktorských zkoušek. Praktická zkouška trvá čtyřicet minut.

    Jsem druhá na řadě. Po druhé okruhové zatáčce míříme do prostoru. Letím směrem na severovýchod. Předvádím zatáčku o mírném náklonu, ostrou zatáčku, zábranu pádu, ... vstupuji do informační zony letiště Mělník - Hořín, zařazuji se na okruh letiště. Přistávám zde. Jak startuji, po očku si všímám dvou motorizovyných závěsných kluzáků po naší levici na stojánce, Stara, Cory, Tuláka a ostatních ér v otevřeném hangáru. Stoupám. Opouštím okruh a informační zonu letiště s udržovanou travnatou VPD, "rovnou jako stůl".

    Vybírám plochu vhodnou pro nácvik bezpečnostního přistání. Zdejší krajinu trochu znám, tak vybírám bývalou práškařskou plochu, o níž vím. Připojuji odpovídající komentář při provádění jednotlivých manévrů. Blížíme se zpět k letišti Sazená. Vstupuji do jeho informační zony, zařazuji se do okruhu, nasazuji na finále dráhy v používání jedna pět. Přistávám. Po položení příďového kola a provedení krátkého dojezdu nastavuji odklápěcí klapky plynule do první polohy - pro start a vzlet. Plný plyn. Fascinuje mě opět ta síla motoru... Rozjíždíme se. Vylučujíc vliv reakčního momentu vrtule, držím éro přesně v ose dráhy, jemným přitažením jej odpoutávám od země, provádím rozlet nad zemí, přechodový oblouk, stoupám do stanovené výšky. Letím klasický okruh. Přistání. Start. Stoupám zas výš a výš. Placatím se okolo letiště. Když dosahuji větší výšky, více se mu vzdaluji. Tuším, co bude následovat. Náhle pan inspektor stahuje úplně plynovou přípusť, natažené éro ... cvak...cvak. Motor mlčí. Stojící vrtule. Soustředím se. Potlačuji letadlo k získání rychlosti 120 km/hod. pro klouzavý let. Klesáme pět metrů za vteřinu k Zemi. Sleduji střídavě volnost prostoru, horizont a plochu.

    Uvědomuji si: celý život je o odhadu situace a správném rozpočtu.

    Provádím rozpočet a přesné přistání. Dojezd. Nahazuji a pojíždím na stojánku.