Zima, co? Co takhle do tepla? Mexiko? Tak třeba Yelapa. Proč Yelapa?

    Poleť do Mexika, e-mailuje mi kamarád. Je únor a já mám zimy tak akorát nad hlavu. Jsem para-pilot a ne tučňák. Ohlédnu se na manželku a odepisuji - proč ne. Kdy? Pozítří, odpovídá Edy. Ohlížím se podruhé. Na jak dlouho? Na týden. OK. Obvolám kamarády, kdo by mohl jet, abych měl výmluvu pro manželku, která je v šestém měsíci těhotenství. V duchu si říkám, jseš sobec, ale to lítání! Žena lítá taky ale s tím záložáčkem, co má v bříšku, se trošku hůř cestuje. Buď doma a starej se o ni, říkám si stokrát do hodiny, ale pořád obvolávám kamarády a všude jen slyším, tak jo, nějak si to zařídím. Čím víc telefonátů, tím víc jsem si jist, že doma mě nic neudrží. Jsem sobec, ale já bych tak lítal a to teplíčko, moře a vůbec.

    Kupuji letenku a vůbec nevím, kam letím. Puerto Valarta, to je vše, co mi Edy sdělil. Zbytek uvidíš, až tam dorazíme, dodává. Potřebuješ jen padák a kapesné. Padák bych měl.

    Letiště. Konečně uvidím, kdo opravdu letí. Z deseti je nás pět. Taky dobrý. Aspoň někdo. Jen Edy ví, kam letíme. Už tam byl dvakrát. Snad ví, kam nás táhne.

    Puerto Valarta. Otevíráme dveře letiště. Dýcha na nás teplý tropický vánek plný termiky a vzrušení. No to je fofr, místo do práce do tepla. Je únor a já si sundávám tričko. Je pod mrakem. Z letiště taxíkem do přístavu na snídani a pak na loďku, která nás odváží do Yelapy. Čtyřicetpět minut po moři může být příjemná projížďka, když vás z čistého nebe nepřepadne tropická bouřka. Na loď mě už nikdo nedostane, říká si každý z pasažérů, když si ve zmatku oblekáme záchranné vesty, kterých není dost pro všechny. Ještě, že jsem nechal těhotnou ženu doma. Zaplať Pán Bůh!



    Voda nas seká do očí a vše je v okamžiku promočené. Včetně záložáku! Nikdy v životě jsem se nebál jako v tu hodinu na moři, kdy jste v rukou nějakého Mexikána, který si ve zmatku navléká záchrannou vestu a stáčí kormidlo k pevnině. Přirážíme ke břehu a s rozklepanýma nohama vystupujeme na pevninu. To to pěkně začíná.

    Yelapa. Vysněný cíl naší týdenní paradovolené. Jako zmoklé slepice se zmoklými křídly jdeme jeden za druhym, beze slov a bez elánu. Míjíme místní Mexikány, kteří jen kroutí hlavami. Edy nás vede do zamluvené palapy (chatrč). Je krásná. Bez oken a dveří. Na co taky. Je tady teplíčko a NEKRADE SE tu. Ubytování stojí okolo 15 dolarů na noc.



    Vybalujeme vše, co máme a snažíme se to nějak usušit. Ale po pár dnech zjišťujeme, že slanou vodu v tropech jen tak nevysušíš. Nejdřív vyprat ve vodě a pak sušit! Je nám z té plavby nějak divně, a tak otevíráme místní tequilu. Po dvaceti minutách upadáme na plovoucí postele. Postele totiž visí na lanech ze stropu. To kvůli té tropické havěti. Ach, ta tequila.

    Ráno nás čeká první lítací den. Ani jsme nemohli dospat. Včerejší plavba je dávno zapomenuta, a tak hurá na kopec. Sraz je v osm na parkovišti nad vesnicí. Vesnička totiž žadné cesty pro auta nemá. Jen chodníky. Jak krásné! Edy a Ivan šlapou na start po svých, ale mi nepohrdeme zaplatit 10 dolarů za vyvezení na start. Autem to trvá chvilku, ale šel jsem to jednou pěšky a děkuji pěkně. Kam se hrabe sauna.



    Nálada je parádní. Konečně jsme tu!!! Rozbalujeme padáky, které voní solí. Ptáme se místních, jaké jsou podmínky pro létání. Asi tak patnactiminutový let, odpovídají. Tak to nepotřebuju ani opalovací krém, říkám si a už natahuju můj padáček.



    Omyl! Naše sněhově bílá těla si krém nezbytně vyžadují. Po prvním padesátiminutovém letu jsem už v kraťasech lítat nemohl. Spálené holeně mě nutily lítat už pořád jen v kalhotech. Taková hloupost.



    Přistání je na krásné pláži hned vedle občerstvení, kde dostanete snídani i večeři. A jaké bylo lítání? Velice mírné a bez turbulence. Nebylo lehké se tam udržet; o to příjemnější "TAM" být.