"Co že to máte v tom příručním zavazadle?" táže se celník. "Padák?" "Opravdu padák?" nevěřícně opakuje. "Ano, padák", odpovídá stroze Dalibor. "Jaký padák?!" A já jenom čekám, kdy tu precizně smotanou bílou potvoru budeme muset rozbalit. Celníci si vymění pohledy plné pochopení a myslí si o něm své. Tak mu ten boj s letištní váhou a natřískaným batohem zase jednou vyšel. Když naposled Dalibor lítal v Ruahine Forest Parku, byla jsem přesvědčená, že svého miláčka už domů nepoveze. Nejprve to vypadalo, že ho během dlouhého výstupu pošle do údolí a pak jsem nevěřila, že ho nepověsí ve vysokých korunách nekonečné buše. Svitla mi naděje, že si budu moci volné kilogramy konečně vyplnit po svém. A tak sedíme v letadle i s potvorou a smějeme se deštivému zélandskému počasí. Martin, náš kamarád a nekonečný smolař, nás straší, že když jede na Fidži on, bude určitě pršet. Ale my přece jedeme na Fidži! Plné slunce a bílých vlnek. Jo, tak to bylo v katalogu …







    Vycházíme z přítmí letištního průchodu. Jsme tady a leje jako z konve. Jsme na jednom ze tří set ostrovů ztracených mezi rovníkem a obratníkem kozoroha v jižním Pacifiku. Martin jenom pokyvuje hlavou. Kolem nás procházejí skupiny turistů. Jsou navoněni a obtěžkáni miliony zavazadel - jejich cílem jsou turistické resorty. A tak malinko ovínění, s padáky na zádech se smějeme jim, dešti, dřevěným větrákům a jsme rozhodnutí vychutnat si tu pravou vůni Fidži.

    Na letišti jsme zůstali poslední. Dotěrní taxikáři už také pochopili, že si z nás moc nevezmou a odjeli. Smlouváme cenu za nocleh na neuvěřitelně nízkou částku - 15 dolarů za tři osoby (1FD = 0,5USD). No nekupte to. Dalibor se v dobrém rozmaru pokouší vyškrábat na kokos. Nepomůže mu ani dopomoc baculaté Fidžijky, která ho usilovně tlačí do zadku a snaží poposunout alespoň o pár centimetrů. Vzhledem k tomu, že to zvládnou pětiletí kluci i staří dědové, je to pro něj docela ostuda. Dotyčná Fidžijka se mě s obavou ptá, jestli je mým manželem. Jak by mohl, když nevyleze na kokos, zachraňuji alespoň svou důstojnost. Sama mi pak šeptá, že to do odjezdu určitě zvládne. A když ne …





    Probouzíme se do voňavého rána nedaleko Nadi. Nadi leží na západní straně největšího ostrova - Viti Levu. Ta se oproti té východní odlišuje sušším podnebím a větším počtem slunečních dnů. Jedno z úsloví charakterizuje tuto ostrovní zemi jako "usmívající se rasovou směs, ovoněnou kari". A je to vskutku pravda.