"Věř mi, že všechno už tu kdysi bylo a zase bude," broukám si spolu s Jarkem Nohavicou text jeho písničky, ale to zmoklé děvče u výpadovky za Čadcou dnes nestojí. Stejně jako před dvěma lety jsem i tentokrát vyrazil na závody na Slovensko a hned se dalo do deště. Co dalo se do deště, začalo lít jako z konve. Ještě po 10. hodině je tma jako krátce po rozbřesku a stěrače po cestě na Žilinu sotva stačí brát vodu. No jo, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Dnes už bych možná tolik nespěchal jako tehdy, kdo ví.

    Vesnička Spišské Podhradie leží v údolí mezi Levočou a Prešovem a do Košic je to odsud už jen co by kamenem 60 kilometrů dohodil. Dnes ve čtyři odpoledne se tady ale rozhodli čerti oženit, a to všichni naráz. Všude kolem panuje tma jako v podvečer, kterou s ohlušujícím rachotem prořezávají klikaté blesky. V nebi zřejmě zvedli všechna stavidla a dolů na zem se valí proudy vody. Ve světle záblesků vždy krátce zazáří proti obloze silueta Spišského hradu nad vesnicí a celá scenérie připomíná záběry z filmu Drakula. Zastavuju u zdi Kapituly na protějším kopci nad vesničkou a užasle sleduju to děsivé divadlo.

    "V září je pozdě," namítali už pár dní předem pesimisté, ale co se dá dělat. Letos se kvůli rekonstrukci lanovky nemohl konat tradiční závod Victoria Cup Donovaly a protože se nepodařilo získat povolení ochranářů, vypadl ze seznamu závodů nakonec i IPC Cup Chopok. Jindy než v září se už termín pro poslední slovenský závod prostě nenašel. Ale není září jako září. Uvidíme.