Všechno zavinil Marcel Konečný svým vzkazem, který jsem letos na konci ledna náhodou objevil na SkyFly. Brazílie! Má dávná touha. "…kdo se přidá… …letenka13000 Kč…" Srdce se mi rozbušilo. Před očima mi vyvstala fotka Governador take-off, co ji mám doma na zdi. Už se do ní vpíjím třetí zimu: "…hmmm když u nás není termika, což takhle se přemístit na jižní polokouli?!" Krátký telefonát a je rozhodnuto. Příští týden vyrážíme!

    To, co pak následovalo, byl týden naprostého šílenství. Na celý měsíc vypadnu z normálního života, takže pracuji po nocích. Mezitím alespoň očkování, které se dá stihnout, vízum, letenky... Na nějaké velké balení není čas, alespoň někde v běhu koupím materiál na moskytiéry. Ty pak spíchneme na letišti v Miláně.

    Konečně vyrážíme. Ruzyně. Vidím, že ostatní jsou na tom podobně jako já. Bláznivý kolotoč je za námi; jsme poněkud flegmatičtí. Takže nějaká zapadlá letenka nás nemůže rozházet.



    Petr Krupička se zájmem přihlíží práci odborného letištního personálu. Slečna na check-inu, jíž průvan letenku vyfoukl, to však nese hůř. Poté co nám ještě nechala uletět letadlo, prostě utekla. My však máme celý nádherný měsíc před sebou a jen se smějeme, však něco poletí.



    Inverze na jih od Alp, jak snadno se loučíme s ošklivou zimní mrholivou Evropou.

    V Sao Paulu, to už je jiná. Z METARů, které jsem si stáhnul před pár dny, jsem tušil, že teploty se tu pohybují dost vysoko. Teprve až tu člověk pozná, jaké to je. Asi jako být uvržen do přetopeného skleníku, u kterého jaksi chybí východ.

    Ještě se pokoušíme zoufale a marně řešit nepříjemnou příhodu, kterou zahájila ošklivá rentgenbába na ruzyňském terminále, když klukům zabavila GPS-ky a vysílačky. Snad že by jsme pomocí nich navedli naše letadlo na nějaký mrakodrap nebo co. Chyba, kluci je chtěli ochránit pro případ vykradení zavazadel. Takhle nezbylo, než doufat, že chatrné papírové obálky, do kterých je ta chobotnice strčila, vydají v Sao Paulu svůj drahocenný obsah. Vydaly, ale jen částečně. Kamila Konečného to mrzelo dvojnásob, neboť teď již ztracený GPS měl půjčený. Naštěstí Marcelovu a Kamilovu účast na závodech zachrání později závodníci, co za týden přijedou z Česka přímo na závody a vezmou pro ně nějaká GPS-ka a vysílačky. Zlatý Internet, bez něj by se to domlouvalo těžko.



    S našimi milovanými báglíky se necestuje moc pohodlně. První setkávání s Brazilany jsou však příjemná, zejména místní krásky, čokoládové hvězdy, nás přímo uchvacují. Metro, autobusová nádraží i ulice jsou neustále uklízeny četnými počišťovači. Autobusy, v nichž strávíme na cestách i mnoho nocí, jsou vzhledem k naším poměrům úplně luxusní. Z nabídky mnoha autobusových společností si vybíráme linku na protilehlý konec Brazílie, na trojmezí s Argentinou a Paragvayí. Cestujeme k famózním vodopádům Foz du Iguacu.

    Boží termika, která nás provází ve dnech, kdy se oddáváme přízemní turistice, nás nenechává v klidu. Na snímku jsou již jen "stará" oblaka někdy v pět-šest hodin k večeru. Hřmot obrovského vodopádu, valící se masy vod, to mělo něco do sebe. A taky tu byla spousta veselých turistů, rozjařených vodní tříští pod vodopády. V tom vedru moc příjemné.



    Ten chlapík na snímku je jeden ze skupiny potulných mnichů při náhodném setkání s nějakými děvčaty na výletě. Myslím, že zrovna volil soukromou Miss mokré tričko. Jejich radost ze života, vandrování po celé zemi, kdy přespávají po farách, to se mi moc líbilo. Kromě toho patřili tito mniši k těm vzácným brazilským výjimkám, se kterýma bylo možno si popovídat anglicky. Tedy alespoň trošku. Všechna ta děvčata bohužel umí jenom portuguese.

    Z lesa občas vyběhlo nějaké to zvířátko. Třeba metrová ještěrka nebo třícentimetrový mravenec.



    Tohle je nosál, kterého lákají zbytky po turistech. Zážitkem byl třeba tukan letící nad pralesem v zapadajícím slunci.



    Ten na snímku sice sedí v lese, ale alespoň si umíte představit, jak mu v tom slunci nádherně svítil zobák. A ti kolibříci!