Kaktusy už nežeru (Standa Hlavinka)
    Po obvyklém prozkoumání místní bujné vegetace nás čekala těžká rána. Naše oblíbené stromy Guayaba byly úplně bez plodů - dozrálé, opadané, sežrané. A další budou prý až za půl roku. Aby do toho husa kopla! Vše musely zase zachraňovat voňavé pomeranče a tmavě červené plody pichlavých kaktusů Tunera.




    Příjemným překvapením bylo naopak právě dozrávající a pro nás zatím neznámé ovoce s názvem Nispero. Vzhledem vzdáleně připomíná malé hrušky, šťavnatou a sladkou chutí se pak pohybuje někde mezi naším žlutým špendlíkem, švestkou a broskví. Tak si vyberte. Další překvapení se ovšem skrývá uvnitř. Tmavé pecky v počtu 2 až 5 kusů s tak dokonale hladkým povrchem, že vystřelené z prstů zasáhnou chodce na vzdálenost 20 metrů. Nostalgicky jsem zavzpomínal na pecku české třešně, se kterou jsem se nedokázal trefit kamarádovi do oka ani na 10 metrů! Pochopitelně až zanedlouho potom, co jsme se do sytosti nacpali šťavnatými žlutými bobulemi a soutěžili v počtu nalezených pecek, jsem se šel pro jistotu zeptat domorodců na název tohoto ovoce výborné chuti a zejména, je-li vůbec jedlé. Odpověď jenom potvrdila fakt, že na ostrově La Palma je možné bez obav jíst snad všechno, co ze země vyroste.




    Jenom ty všude přítomné nezralé banány jsme po minulých špatných zkušenostech raději nechali na pokoji. Sami domorodci je prý jídávali jen kdysi v dávných dobách, v časech nejvyšší nouze a ještě k tomu vařené.

    Banánovník je při bližším ohledání vůbec zajímavá rostlina. Nejedná se totiž o strom, jak by se podle vzhledu mohlo zdát, ale o trávu. "Stéblo" této trávy má ovšem v průměru až 20 cm, dorůstá výšky přes 3 metry a uprostřed banánové plantáže si člověk připadá úplně jako v lese. Na vrcholu dospělé rostliny vyrazí během celého jejího plodného života jen jeden jediný květ a pod ním začnou růst růžice malých banánů ve tvaru velikého trsu. Ten svojí narůstající hmotností postupně ohýbá tlustý stvol v jeho horní části směrem k zemi a celý trs pak vlastně dozrává v poloze vzhůru nohama. Žádný majitel plantáže ovšem nepřipustí, aby dozrál úplně. Nedal by se totiž expedovat. Trsy banánů se sklízejí a balí ještě zelené a dozrávají pak uměle až v zemích svého určení. Ještě že nám náš přítel Winston nachystal nějaké banány několik týdnů předem. Když jsme dorazili do pronajatého domku ve vesničce Fuencaliente (Los Canarios), začínaly už v kuchyni docela pěkně žloutnout.




    Jako skvělý kuchař se ale v místní kuchyňce překvapivě projevil Michal. Jeho pozvání na "pikantní kuřecí stejk s rýží, která se nikdy nelepí" jsem sice přijal nejprve s velkými rozpaky a obavami, ovšem ke kuřecímu rizotu už jsem druhý den ani nečichal. Bylo mi jasné, že bude stejně skvělé jako včerejší stejk, ne-li dokonce lepší. Od té doby Michala podezřívám, že byl ve svém minulém životě lodním kuchařem.



    V místní dělnické hospůdce Parrilla Grill ve vesničce Fuencaliente (Los Canarios) nás už večer ani nezdravili oficiálním "Buenas noches," ale úplně familiérním "Hola". Zajdeme sem velice rádi, protože se nejedná o turistickou restauraci, ale o typickou hospůdku pro místní obyvatele s výborným jídlem a pitím za lidové ceny. Pro představu - výborná ryba s bramborem vyjde v přepočtu asi na 170Kč a je to skutečně porce pro kanárského chlapa.

    Tentokrát jsme měli ale v úmyslu zkusit zase něco jiného než při poslední výpravě a podařilo se. Po zjištění, že nám mohou usmažit pro nás doposud neznámý druh ryby Chicharro a nalít místní víno Matyas, které jsme také zatím ještě nepili, začaly okamžitě některým téct sliny až do botů. Ryby v kombinaci s vínem chutnaly znamenitě a nezapomněli jsme si k nim samozřejmě poručit pikantní omáčku Mojo verde silantro a brambory Papas arrugadas. Tyto brambory se jedí i se slupkou a jsou vařeny v přesném množství mořské vody tak, aby po jejím vyvaření byly Papas arrugadas právě hotové. Na povrchu slupky tak ulpí mořská sůl, která dodává bramborám pikantní chuť. Mořská sůl pochopitelně povzbuzuje chuť k pití a po čtyřech lahvích vína Matyas jsme se těžce odpotáceli potemnělou vesnicí k naší chaloupce, která je naštěstí od hospůdky co by kamenem dohodil. Ještě štěstí, že jsem na konzumaci většího množství kvalitního vína zvyklý z Moravy. Usnul jsem až za 4 minuty po příchodu, z čehož mi celé 3 minuty zabralo zouvání ...




Reventón a Roque de los Muchachos (Standa Hlavinka)
    Do rubriky Terény pro létání jsme tentokrát mohli úspěšně přidat dvě nová startoviště, která spadají do kategorie startovišť s nadmořskou výškou nad 1000 metrů. Jedno z nich se nám při minulé výpravě na ostrov La Palma nepodařilo najít a u druhého jsme měli příliš velké obavy z místních předpisů. Obojí je už ale minulostí.

    Startoviště Reventón se nachází přímo na hlavním hřebeni ostrova v nadmořské výšce 1360 metrů. Startuje se směrem na východ nad město Santa Cruz a cestou se přelétává startoviště Mirador de la Concepción. Kolmo z lesní cesty ční do prostoru krátká a strmá rampa, kterou už pomalu prorůstají větve keřů. Pro start paraglidisty je ale šířka lesní cesty bohužel příliš malá.

    Všechna startoviště s nadmořskou výškou nad 1000 metrů jsou vůbec na Kanárských ostrovech obecně problematická (viz článek o výpravě na Tenerife). Důvodem je pochopitelně zdejší poměrně vysoká vlhkost vzduchu a z ní plynoucí relativně malá výška základen oblačnosti. Během dopoledního vývoje konvektivních oblaků se tak všechna vyšší startoviště ocitají buďto přímo v základnách vzniklých mraků nebo nad nimi. Z těchto důvodů jsou použitelná převážně pouze k ranním sletům na pláže na pobřeží, protože v časných ranních hodinách slabá termika ještě neumožňuje udržení ve vzduchu.




    Nejvyšší hora ostrova La Palma se jmenuje Roque de los Muchachos, měří 2426 metrů a nachází se v národním parku Parque Nacional de la Caldera de Taburiente. Z krásného startoviště sotva 50 metrů od vrcholu je tedy pochopitelně zakázáno létat, což nám potvrdili i flígři z místního klubu v Puerto Naos. Obyvatelé Kanárských ostrovů a Španělé vůbec mají ale velmi zvláštní mentalitu. Veškerá nařízení a zákony chápou jako nutné zlo a vůbec je nedodržují. Během karnevalových dní jsme například v silničním provozu viděli neuvěřitelné věci a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Navíc na Kanárech před devátou hodinou ranní téměř nikdo a nic nefunguje a startovat z vrcholu nejvyšší hory ostrova je pochopitelně nutné ještě před devátou, než překotný vývoj oblačnosti zakryje mohutné, ostrým ranním sluncem nasvícené skalnaté hřebeny, kolem kterých je třeba letět.




    Jednoho krásného dne jsme tedy vstávali v 5 ráno ještě za tmy, odvážně vyrazili do výšky 2400 metrů a v 8:15 už stojíme na startovišti. Jiskřivě čistý vzduch, dohlednost velmi dobrá, ale větrný živel je rozhodně proti létání. Zima jak na severní točně a fouká poměrně svižný západ, což se při průletu kolem ostrých skalnatých hřebenů rovná sebevraždě. Nejlepší je tady úplné bezvětří. Nezbývá tedy, než se pokorně uklonit všemocným živlům a sjet o 1800 metrů níž na Mirador El Time. Výzva nejvyšší hory ostrova s názvem Roque de los Muchachos je ale příliš silná na to, abychom si na příští výpravě na ostrov La Palma zase nepřivstali znovu.