Budík. Prší. Briefing teamleaderů. Nespěcháme. Ale nahoru jedem. V jedenáct. Takticky volíme jízdu na start vlastním autem, abychom potom při úprku z kopce byli akční. Proto můžeme vyjíždět později než oficiální autobusy. Osobák je přece mnohem rychlejší. Jejich půlhodinový náskok v pohodě stáhneme. Vyrážíme „na tvrďáky“ s hodinovým zpožděním. Zhruba v půlce kopce doufáme, že nenajdeme petrohradskou ermitáž. Bloudíme totiž v mlze. To už je nám jasné, že vůbec nemusíme pospíchat.

Je to ňáký suchý, tak vám sem radši napíšeme vtip… anebo si nějaký přečtěte v rubrice vtipy a až se pobavíte, tak to přijďte dočíst.

Parawaiting. Sto pilotů v horské chatičce s kapacitou šedesát turistů. Zbytek kolem autobusů na parkovišti pro pět osobních aut. V momentě, kdy náš guru Tomáš spočítal (na prstech) že kolo už nemůžeme stihnout, tak nás vyhnali na kopec. Do mlhy. Na tabuli napsaný task. Stopadesát padáků rozložených na louce. Čeká se jen na to, až organizátor otevře start. A možná taky trochu na to, až přestane foukat do zad a bude vidět dál než na deset metrů.
Parawaiting. V 16.30 se ve vysílašce ozvalo, dnešní kolo je zrušené. Prej kvůli nějakýmu velkýmu mraku, či co. 16.31 vysvitá sluníčko. 16.35 sto padáků krouží před startem. Cestou dolů, kdy stěrače jedou na maximální obrátky, začínáme chápat, co měl asi organizátor na mysli. Když těm organizátorům tak vychází předpověď, tak proč nemůžou předpovídat lepší počasí! Ale nebudeme se na ně zlobit, zvlášť když nás večer umlčeli výborným opečeným masíčkem.

Jsme zvědaví, kolik deště nám přinese zítřek…