Cesta do argentinského Tucumanu byla dlouhá a neobešla se bez intenzivních zážitků, a to nemalých ztrát. Vylosovaný byl Oslíkův batůžek s foťákem a peněženkou. Přes dvoučlennou hlídku mizí někde v nenávratnu buenoského autobusového nádraží. Stěhujeme se raději do kavárny, odkud sledujeme místní gang v akci, při níž další slečna přichází o svůj laptop. Drzost zlodějů je úžasná a hodinu po akci už zase krouží kolem nás jak mlsní psi. Místní policie je buď bezradná, anebo úplatná, ostatně jako jinde na světě.

    Do busu nastupujeme opravdu rádi, přestože nás čeká sedmnáct hodin dlouhá cesta. Zaujímáme nejluxusnější místa v dvouposchoďáku přímo u výlohy. Teprve teď se rozkoukáváme a překvapeni zjišťujeme, že již tři dny prší v celé Jižní Americe. Deštivé počasí udivuje i místní, přestože je tato část roku známá jako "dry seasone." Omlouváme to slovy: "Vždyť přeci začínají paraglidingové závody." Přemýšlíme i o tom, jestli by se našel sponzor na zaklínače deště. Takhle zorganizovat závody na Sahaře by bylo hodně rentabilní.

    Jak jsme se přesvědčili na vlastní oči, zuby a chuťové pohárky, zvěsti o zdejších steacích nelhaly a 400 gramový steak ze svíčkové přijde v restauraci asi na 120 Kč. Cena poměr/výkon se nedá slovy popsat. Možná větší smůlu než Oslík mají naší kamarádi, cestovatelé, kteří se k nám přidružili. Být vegetariánem v argentinském steakovém ráji je na mašlu. Přeci jenom sojový karbanátek zapíjet vynikajícím červeným vínem není vončo.

    V den registrace konečně oblékáme šortky, ale jen přes poledne, kdy se konečně ukázal oskar. Natěšenci šli dokonce i na kopec zalítat si tréninkový task. My jsme raději pevně nohama na zemi. A už teď se nám sbíhají sliny na večerní barbecue, připravovanou organizátory.