V roce 1912 napsal slavný rakouský gynekolog Dr. Hermann Otto

Kloepneckler, PhD.:

"Nejlepším motorem na světě je vagína. Dá se nastartovat jediným

prstem, sama se promazává, bere píst mnoha různých velikostí a každé

čtyři týdny si sama mění olej. Jen škoda, že její řídící systém je tak

nevypočitatelný."

Vytáhne rybář na udici zlatou rybku a ta promluví lidským hlasem:

"Pus mě zpátky do vody, splním ti tři přání."

"Nepustím a přeju si jenom jedno - abys měla málo kostí ..."

Žena musí vedie 70 vecí : " Vari a 69 "

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila

mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo -

nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i

navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka

jarní krajinu. Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel,

a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená

kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu

se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení

měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal,

o co se jedná. Až na malého chlapce.

,, Babí, co je to tam namalovaný?'' Pro něj neznámý druh ,,smajlíka''

ho zřejmě zaujal.

"Kde myslíš Kubíku?"

"No přece naproti nám, na stěně." Ukázal chlapec na nestydatou

malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a

se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se

zapeklitou situací popere. Prala se statečně.

"To je... to je..." přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu

zvědavost, až ji osvítil duch svatý. "To je přece dráček!'' zašvitořila

s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem.

Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a

všichni přítomní se vrátili ke svým myšlenkám. Ne však chlapec.

"Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?" Babička, čelíc

další zvídavé otázce,nešastně vzdychla a očima k nám vyslala signál

SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.

,,No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?"

Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.

"Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?" Dvěma spolucestujícím už

cukaly koutky úst a paní začala rudnout.

"Tenhle dráček asi ne", hlesla babička.

"To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil," mudroval

vnouček.

"Tak tenhle ho nemá!" odsekla mu babička. Očividně jí docházela

trpělivost i fantazie. Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.

"Babi a ty máš dráčka?" Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na

chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.

"Já už dráčky nepouštím," odpověděla ta dobrá žena žalostně.

"Protože už dráčka nepotřebuješ!" triumfoval chlapeček a zbylé

osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál

bezelstně rozvíjel svou ïábelskou teorii:

"Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?" To už

smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo

příliš a bouchly saze.

"Chováte se jako primitivové!" rozječela se na nás. "čemu se smějete?

Jak asi vypadám před tím klukem?!" Nenápadná studentka v brýlích, která

seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého

ticha ke všeobecnému zděšení pravila: "Jako dráček?"

Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale

pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát.

Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice

nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřímněji.

"Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček," soukala ze sebe ta žena,

co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali

vystupovat. Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku....

... víte jak se po hanácky řekne rybník?

... kulaté potok

Přijde cikánka na úřad pro dávky. Úřednice jí řekne, že dávky ještě nejsou.

Cigaňa na to: "A to ako prečo? Bielym sa už nechce robi?"

Za války: "Žide, když uhodneš, které oko mám skleněné, tak tě nezabiju," řve SSmann."

"Je to to levé," odpověděl Žid."

"Jak jsi to poznal?"

"Dívá se tak lidsky."

"Tak Ty jsi prý o mě říkal, že jsem špinavé prase. Myslel jsi to vážně, nebo ze srandy?" říká jeden policajt druhému.

"Myslel jsem to vážně" říká druhý.

"Tak to máš štěstí" říká první ... "víš dobře, že takové hloupé srandičky nemám rád"

Na vtipech o mrtvých dětech je pěkná jen jediná věc.

Nikdy nezestárnou...

Jede sanitka. V ní řidič, lékař, sestřička a student na praxi.

Jedou a najednou z ničeho nic řidič pouští volant a chytá se za krk.

Dusí se chroptí oči má až navrch hlavy.

Sestřička bezlítostně popadne lékárničku a praští řidiče vší silou do

hlavy.

Tomu hned přestane záchvat, chytá volant a jedou dál.

Najednou padá na podlahu lékař, chytá se za krk, válí se po zemi a

přitom se dusí, chrčí a slintá.

Sestřička zase popadne lékárničku a praští co může lékaře do hlavy.

Ten se hned zvedne, posadí a jedou dál, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Student na praxi, celý v šoku, se obrací na lékaře: Jsem ve 3. ročníku a

znám jen teorii, žádná praxe, ale v životě jsem neslyšel o takových

symptomech - a metody léčby jsou natolik zvláštní, že jsem totálně

zmatený! Můžete mi to aspoň trochu vysvětlit? Lékař flegmaticky odpovídá:

To neřeš, sestřičce se včera oběsil manžel, tak si z ní děláme prdel....